11 května 2022

Když vzešla jitřenka, nutili poslové Lota: „Ihned vezmi svou ženu a obě dcery, které tu máš, abys pro nepravost města nezahynul.“ Ale on váhal. Ti muži ho tedy uchopili za ruku, i jeho ženu a obě dcery – to shovívavost Hospodinova byla s ním –, vyvedli ho a dovolili mu odpočinout až za městem. (Gen 19,15-16)

Poslové Lotovi řekli bez okolků, že přicházejí od Hospodina a že město bude definitivně zničeno. Lot dobře věděl, že nemá co do činění s podivíny, hlásajícími nějaké nesmysly. Věděl to s jistotou, a nejen díky tomu, co sami říkali. (Kdyby zůstalo jen u toho, stále to mohli být jen svého druhu šejdíři). Ale že nejsou, mu muselo být jasné přinejmenším od okamžiku, kdy byl svědkem toho, jak oslepili dav, který se srotil u jeho domu. Od té chvíle si mohl být stoprocentně jist, že se nachází v centru Božího jednání, že ty muže k němu Bůh poslal, aby jej a jeho blízké zachránil. Je to zvláštní pocit, když si člověk uvědomí, že jeho příběh se stává příběhem samotného Boha, že Bůh právě na něj, třeba dosud bezejmenného a opomíjeného, právě nyní upírá svůj zrak.

Lot ten pocit měl, a přesto – nebyl schopen odejít. „Ale on váhal“. Jak je to možné? Pochyboval o tom, zda se stane, co poslové oznámili? Jistě byl v takové situaci dočista zmaten. Ale toto zmatení plynulo především z toho, že vnitřně nesouzněl s Bohem. Ukázali jsme si už, že netušil, jak Bůh o něm a Sodomě smýšlí, jak věci nahlíží. Nevěděl to, protože neměl živý vnitřní konktakt s Bohem, a tak to, co mu poslové řekli, vnímal jako vnější informaci. Takovou, o které přemýšlíme, zda je správná či nikoli, kterou zvažujeme. Možná ji přijmeme, možná odmítneme, protože ona je svým obsahem cizí tomu, co máme ve svém nitru. Je to podobné, jako když evangelium zasáhne člověka, který Boha nezná. Na počátku je to pro něj poselství zvenčí, je mu cizí, překvapuje ho, možná pokořuje. Doposud ho neslyšel, nepřemítal o něm takto, nesouzní zatím s tím, jak sám vnitřně smýšlí. To je normální stav každé padlé bytosti. Ale normální není, pokud to tak zůstane i po letech.

Někdo řekl, že Lot je v celé Bibli jediný, kdo byl zachráněn proti své vůli. Zde se znovu sluší dodat, že tato Boží neodbytnost vůči němu byla jen a jen díky Abrahamově přímluvné modlitbě. Poslové při něm použili „mírných donucovacích prostředků“, když ho vzali za ruku a vyvedli ven. Ale pokud bychom hovořili o spasení proti vlastní vůli, platilo by spíše na jeho ženu a dcery, u něj to byla spíš chronická neschopnost se rozhodnout jinak než okolí, protože on přece jen poslům věřil (jinak by nešel varovat své zetě). Bůh vůli člověka vždy a bez výjimky ctí. Můžeme se rozhodnout, zda a do jaké míry se mu vydáme a chceme-li odejít, nezbraňuje nám v tom (J 6,67). Bůh naši vůli ve skutečnosti ctí mnohem více, než ji ctíme my u druhých nebo i sami u sebe.

Jestli si něco můžeme z tohoto příběhu odnést, pak to, jak důležité je, aby Boží smýšlení rezonovalo v našem nitru. Pak při nás jakékoli násilí směrem k Boží cestě nebude třeba použít. Protože jak ještě uvidíme na dalších osudech Lotovy rodiny, kdo Boha poslouchá víceméně jako druh informace zvenčí, ale Jeho srdce nezná, bloudí ve zmatku a výsledkem je zmar.

Sára však viděla, že syn, jehož Abrahamovi porodila Hagar egyptská, je poštívač. (Gen 21,9) Zdálo by se, že radost z Izákova narození musí z...