Pokud bychom srovnali osudy, kterými se ubíral život Josefa a bratrů od chvíle, kdy jej prodali, jejich cesty nemohly být rozdílnější. Bratři se dál věnovali svému farmaření a žili jako svobodní vlastníci stád, určovali si, co a kdy podniknou, na kterou stranu potáhnou. Byli součástí komunity, měli svůj životní prostor (stan), rodiny, děti, své zvyky, zábavu, náboženství (kterému věnovali jen tolik úsilí a srdce, kolik chtěli). Nemuseli se cítit sami a v rámci možností tehdejšího světa jim zkrátka mnoho nechybělo.
Oproti tomu Josefovi chybělo vše - byl zbaven majetku, cti a práv, ale i kmene, rodiny, vlastního stanu. Octnul se mezi cizími a přišel o jakoukoli svobodu volby: jako otrok o sobě sám nerozhodoval. Své (Egypťanům cizí) náboženství mohl žít jen sám u sebe. Ale on mu přesto zůstal věrný a žil ho naplno, i když tím opět ztratil to málo, co jako člověk v Potífarově domě získal, a vysloužil si kvůli tomu vězení.
Co si asi v té době myslel o Bohu a svých snech? Víme, co si o nich mysleli bratři: prožívali uspokojení, že je překazili. Ale co Josef - věřil ještě, že dojdou naplnění anebo je zasunul hluboko do podvědomí a snažil se na ně zapomenout? Cítil se Bohem opuštěn a zklamán? Nejpravděpodobněji se v první řadě snažil překonat obtíže, v nichž se jako otrok a vězeň ocital. Písmo říká, že "Bůh byl s ním"; ale chtěli bychom tam být s Josefem také?
Jak se jen život Božích lidí vymyká představám kohokoli, nakonec i jich samých.
