29 července 2022

 Když mě bohové po odchodu z otcova domu nechali bloudit, řekl jsem jí: „Prokazuj mi toto milosrdenství: na každém místě, kam přijdeme, říkej o mně, že jsem tvůj bratr.“ (Gen 20, 13)

Pro většinu lidí není snadné pochopit, proč Bůh nechal Abrahama tak dlouho čekat na narození slíbeného syna. Jako El-shaddai, všemohoucí, mohl přeci konat už dávno, ale neudělal to. Proč?

Už jsme zmínili, že Bůh nechtěl, aby syna dostal ten Abraham (vlastně Abram), kterým byl na počátku. Je to tajemství, které nepochopí neproměněná mysl: Božích pokladů se nemůže zmocnit tělesný člověk. Po pádu Bůh zapověděl člověku, jehož určující složkou se stalo „tělo“, přístup ke stromu života. Člověk bez hlubší duchovní zkušenosti se  domnívá, že Bůh je v podstatě jakýsi Mikuláš, který lidem rozdává dárky. Jelikož tak na začátku některé skutečně dostane a setká se s neuvěřitelným principem Boží milosti ve spasení, potvrzuje se mu, že je to tak: vše je zdarma a nejlépe ihned. Posléze ale zjišťuje, že to tak úplně nefunguje, a jeho víra v důsledku uvadá; neporozuměl, nebo mu nikdo neřekl, že jeho víra bude zkoušena, jeho srdce na poušti života proměňováno. To není lehká cesta, ale je to jediná cesta k duchovnímu bohatství a vítězství. Tou cestou šel i Abraham, a to již 24 let. Události v Geraru se patrně odehrávají krátce před zázrakem početí Izáka a nyní se blížil slavnému okamžiku, kdy mohlo být zaslíbení splněno.

Když se člověk pozvolna mění uvnitř, všímá si toho spíš jeho okolí. My sami vnímáme naše změny, pokud jsou větší a odehrají se v nějakém konkrétním okamžiku, tj. skokově. Většinou je to etapa krize, zkoušky, která nás donutí ke změně postojů, náhledu a vrhne nás do Boží náruče.

Podle toho, co řekl Abímelekovi, vnímal Abraham ještě těsně před početím Izáka svou situaci jako velmi nebezpečnou. O své situaci jistě hodně přemýšlel. Kdyby měl možnost se na ni podívat z Božího úhlu pohledu, došel by k závěru – že vlastně vůbec nemusel říkat polopravdu. Byl v centru Božího pohledu, doslova zřítelnicí Jeho oka. Nic by se mu nestalo, neboť by tím vzal za své osud Božího národa, jeho plán s celým světem! Ale Abraham ještě vidí Boha (doslova božstvo - Elohim) – jako ty, kdo ho „nechali bloudit“ a on je vydán nepřízni života, musí se chránit všemi prostředky, které jsou k dispozici.

Buďme opatrní, abychom nesoudili chyby druhých - dělá nám to dobře, a tak to děláme rádi. Nepoukazuji na to z tohoto důvodu. Ale je dobré na tomto příkladu porozumět, jak Abraham duchovně rostl. 

Budeme totiž dále svědky toho, jak se zcela pustil do Boží ruky, když dosáhl výšin víry svého života. Nyní je před ním takový „skok“ v růstu. Možná mu k tomu pomohla právě situace, do níž se dostal v Geraru a jeho uvažování o ní. Přivedla ho k ještě větší míře sebevydání Bohu na život a na smrt, k výšinám víry, že Bůh je pro něj schopen udělat cokoli, i zcela nemožné.

Krátce nato přišel na svět zaslíbený Izák.

Po uzavření smlouvy v Beer-šebě se abímelek a píkol, velitel jeho vojska, hned navrátili do pelištejské země. A Abraham zasadil v Beer-šebě ...