Abímelek tedy vzal brav a skot, otroky a služebnice a dal je Abrahamovi a navrátil mu jeho ženu Sáru. Abímelek také řekl: „Hle, má země je před tebou; usaď se, kde uznáš za dobré.“ Sáře pak řekl: „Hle, tvému bratru jsem dal tisíc šekelů stříbra..." (Gen 20,14-16)
Víme, že Abraham se nezachoval zrovna ukázkově, a přece z celé situace vyšel jako vítěz. Je až s podivem sledovat, jak jsou Boží lidé z naprosté milosti neseni výš i tehdy, když na cestě Boží právě neexcelují! Je ale nutné něco k tomu dodat: Abrahamova vina zde nespočívala ve vrhnutí se do nějakého excesu, hříchu. Nebyl to vykalkulovaný čin, promyšlené rozhodnutí. Byla to daleko spíše slabost víry, neobstání ve zkoušce, která byla v tu chvíli větší, než kam až dorostla jeho víra. Bůh má k takovým velikou milost.
Nakonec mu celá epizoda přinesla stejně jako kdysi v Egyptě zbohacení - "brav, skot, otroky a služebnice" a "tisíc šekelů stříbra". Ale ještě důležitější bylo, že ho tato událost sblížila s Abímelekem. Ten mu nabídl, ať se usadí kdekoli v jeho zemi – což znamená, že Abraham bude nyní pod jeho ochranou, bude vnímán jako vlastní, ne cizinec. Nebude zde už muset pociťovat žádný strach!
Tato ochrana byla pro něj vlastně to nejcennější. Neboť právě v této zemi nastane o několik měsíců později ten nejvytouženější okamžik jeho života a narodí se mu syn, Izák.
Bůh si používá i naše slabosti a chyby k tomu, aby vystavěl něco vzácného, cenného. Corrie ten Boom vzpomíná, jak se na jednom misijním turné dostala so asijských zemí. Měla zde ovšem velký problém pamatovat si obličeje místních; připadaly jí, jako mnoha Evropanům, všechny stejné. Tak se stalo, že důvěrně oslovila člověka, o němž se domnívala, že je to její pomocník z místního sboru, ale mýlila se, byl to cizí a dokonce nevěřící člověk, který v té chvíli nereagoval právě nejlépe. Za svůj faux pas se styděla - než později zjistila, že díky tomuto jejímu omylu se onen člověk octnul na jejím shromáždění a nakonec se obrátil ke Kristu.
