Ona také vskutku je má sestra; je to dcera mého otce, ale ne dcera mé matky; stala se mou ženou. Když mě bohové po odchodu z otcova domu nechali bloudit, řekl jsem jí: ‚Prokazuj mi toto milosrdenství: na každém místě, kam přijdeme, říkej o mně, že jsem tvůj bratr.‘“ (Gen 20,12-13)

Úmluva o tom, že měla Sára označovat Abrahama za svého bratra, ukazuje, jak krutá a nejistá byla doba, v níž Abraham žil. Neexistovala žádná státní správa území, na nichž se pohyboval, žádné místo, kam se obrátit o pomoc, kde se dovolat spravedlnosti. Kterýkoli silnější kmen či banda nájezdníků znamenala oprávněnou obavu, že ho kvůli Sáře zabijí. Aby tomu předešli, měla Sára říkat polopravdu a označovat se za jeho sestru – a vystavit se tím vědomě riziku, že mu bude odebrána. Vlastní harém byl ve starověku znamením mužné síly panovníka, a jestliže jím oplýval farao, pak se mu hodlal podobat i kdejaký regionální vládce.

Riziko, že Sára bude díky této polopravdě vzata do cizího harému, došlo nakonec dvakrát naplnění. To byly jistě pro oba osudové a tragické momenty. Přesto se raději vystavili tomuto riziku než riziku smrti Abrahama, která by znamenala definitivní konec rodiny.

Pravděpodobně sucho tedy přimělo Abrahama sestoupit ze svých výšin do cizí oblasti, v níž se vůbec necítil bezpečně – a to, považme, ani se svými stovkami mužů! Odešel přitom z míst, kde se mu léta dobře dařilo a stáda rostla. Neodcházel, protože chtěl spáchat něco nesprávného, obohatit se, získat cokoli neprávem apod. Potřeboval jen řešit konkrétní problém, krizi, v níž se ocitl.

Pro nás z toho plyne ponaučení: jsme schopni zařídit si svůj život tak, že plyne v určitých kolejích, pohybuje se v předvídatelných situacích. Všechno funguje, daří se a jsme spokojení – jak v běžném životě, rodině, zaměstnání, tak v životě víry. Jsou ale momenty, kdy je tento běh narušen, kdy je našemu vlaku nečekaně přehozena výhybka. Zažijeme tedy překvapení, úlek, musíme nějak reagovat – nevíme jak, ale něco udělat musíme! Zachováme se správně? Nebýt sucha, nebylo by v životě Abrahama nakonec ani této hanebné epizody... 

Tyto krize, chcete-li výhybky, jsou v životě nepředvídatelné a nelze se na ně stoprocentně připravit. Lze pouze zůstat obezřetný a neopouštět výšiny v srdci, pokud je už musíme opustit navenek. Buďme však obezřetní: naše schopnost je překonat určuje, jak daleko dokážeme na naší cestě dojít a neztroskotat. Verš z 1K10,13 nám dává jistotu, že je to možné: „Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.“