13 července 2022

O své ženě Sáře Abraham řekl: „To je má sestra.“ Abímelek, král gerarský, poslal pro Sáru a vzal si ji. (Gen 20,2)

Abraham jistě nemohl být pyšný na to, jak se zachoval, ale zdůvodňoval si to pro sebe snahou minimalizovat nebezpečí. Písmo nenabízí výklad popsaných událostí vždy tak, že jej snadno odhalíme po prvním letmém čtení. V této chvíli jsme šokováni, vidíme, jak Abraham mluví polopravdu, a tak uděláme rychlý soud: jaký to patriachální diktát, jaká nerovnost, chránil se na úkor slabšího pohlaví, jemu se nestalo nic, ale co Sára? Jaká to povznesenost nad osudy nejbližších, když jeho vlastní žena skončí v harému místního krále. Měl by se stydět!

Musíme však zajít trochu hlouběji, abychom pochopili a získali pro něj snad i určitou milost. Některá místa v Písmu totiž sdělují příběh, ale ne jeho hodnocení (a už vůbec ho nevykládají primárně nám, kteří žijeme ve velmi vzdáleném světě od toho, v němž se tyto příběhy odehrály, a určité věci jsou díky tomuto odstupu pro nás hůř pochopitelné).

Nacházíme zde dvě stopy, které nás mohou navést, abychom si udělali jasněji o míře Abrahamova provinění. První je tato: "Abímelek poslal pro Sáru". Abraham se nacházel na cizím území, kde byl hostem a cítil se ohrožen. Zdá se, že Sára byla prostě odvedena Abímelekovými posly. V tu chvíli už nebylo jednoduše možné pustit se do boje proti přesile obyvatel Geraru, obzvlášť, když Abrahama okolnosti (zřejmě nedostatek vody) nutily tam zůstat.

Druhá stopa je ještě zřejmější. Všimněme si, že Bůh Abrahamovi ohledně této nešťastné epizody ani poté nic nevyčítal. Naopak, uvidíme ještě, že postihl Abímeleka a Abrahama vůči němu naopak potvrzuje - nechá ho modlit se za zázračné uzdravení jeho domu!

Abraham si byl jistě vědom, že tuto situaci způsobil jeho strach a z toho plynoucí jeho pololež/polopravda. Nejsme na sebe vždycky pyšní... ale můžeme si být jisti, že Bůh chápe i naše slabosti, i to, jakému tlaku jsme vystaveni. (Ostatně, kdoví, jak by se na jeho místě zachoval mnohý z nás, kteří jsme k němu kritičtí?)

Jedním si však nakonec můžeme být jisti: Abraham si své chyby byl vědom, a nakonec ve svém srdci došel ke správnému závěru. Jak si tím můžeme být jisti? Protože Bůh se pak k němu sklonil v ještě větší moci, než to kdy předtím poznal. Abraham poté nebyl Bohu dál, ale blíž, než kdy předtím.

Po uzavření smlouvy v Beer-šebě se abímelek a píkol, velitel jeho vojska, hned navrátili do pelištejské země. A Abraham zasadil v Beer-šebě ...