Té noci však přišel k abímelekovi ve snu Bůh a řekl mu: „Kvůli ženě, kterou sis vzal, zemřeš; vždyť je provdaná.“ (Gen 20,3)
Stala se pozoruhodná věc: Bůh sám se vydal do akce kvůli člověku, jehož postoj nebyl v tu chvíli stoprocentně správný. Abraham tu situaci zavinil, byť polehčující okolností pro něj je, že mluvil polopravdu z víceméně oprávněných obav o život, pod velkým tlakem.
O to pozoruhodnější je, že Bůh se s takovou vehemencí vložil do věci, kde počínání jeho člověka nebylo dokonale svaté. Ta vehemence je nevídaná – Bůh oznamuje Abímelekovi rovnou, že zemře! List Židům 10,31 říká, že je „hrozné upadnout do ruky živého Boha.“ Nejen suché konstatování o hrozící okamžité smrti, ale sám zážitek setkání s Bohem bez milosti, to muselo být pro Abímeleka opravdu děsuplné.
V podobných situacích, ve chvílích našeho selhání si znova uvědomíme, že Bůh je mnohem větší než naše hříchy! Kdyby míra jeho milosti odpovídala dokonalosti našeho života, takže by ji vyvažovala jako jazýček na vahách, kdyby nebyla neskonale větší – kde bychom jen byli? Díky Bohu, že jeho ochota zahladit (a zapomenout) hřích je mnohonásobně větší. Že nám vždy znovu nabízí pomoc, i poté, co jsme ho zklamali. Kdyby na cestě naší víry neexistovalo toto NAVÍC – kdyby vše fungovalo jen a jen do té míry, do jaké se ze všech sil snažíme, mohli bychom se rovnou odebrat do kláštera kteréhokoli náboženství, a snažit se tam dosáhnout posvěcení prostřednictvím nadlidské disciplíny a umrtvování svých sklonů.
Ale Bůh nám toto své NAVÍC daroval! Moc jeho Ducha je přítomná, kdykoli uznáváme, že jsme slabí, takže nedokážeme žít opravdu svatě. Je nablízku, kdykoli jsme ochotni ji přijmout, kdykoli jí nečiníme překážky. Působí při nás dokonce vskrytu, ve chvílích, kdy vlastně ani nevíme, že ji potřebujeme. Nabízí se nám opět dokonce i poté, kdy jsme ji zarmoutili. Znova a znova nám Bůh nabízí svoji milost, bez jakékoli výčitky.
Nevybízím tím k tomu, brát své následování lehkovážně, protože Bůh to za nás nakonec vždycky nějak vyžehlí. Ale obraťme zrak od naší nedokonalosti k tomu, který nám daroval vše, co potřebujeme k životu – a v první řadě k duchovnímu životu. Naše cesta, skutečné následování, se vyznačuje přemírou Boží milosti. Jinak by to bylo jen, jak s oblibou říkáme, mrtvé náboženství.
