02 července 2022

Ale Bůh mu řekl: ‚Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?‘ (L 12,20)

Když Lot uvažoval o svém životě - a měl k tomu v jeskyni opravdu hodně času - pochopil nakonec, proč skončil tak, jak skončil? Došel prozření? Nevíme. O jeho dalších krocích už nemáme zprávy, netušíme, jestli se třeba pokusil udělat tu nejlogičtější věc a vrátit se k Abrahamovi. Jenže Lot byl kdysi velice zámožný, s odpovídajícím postavením, a nyní by musel přijít jako ztroskotanec a žádat o pomoc. Věděl, že by nebyl odmítnut, vždyť Abraham ho už jednou zachránil, aniž by o to prosil. Ale lidská hrdost dokáže být nezměrná a často velice nelogická. Největší bolestí pro ni nebývá smrt, ale pokoření. Jestli si Lot uvědomil, že na rozchodu s Abrahamem měl tenkrát rozhodující podíl a že to byla chyba, pak určitě není jediný, pro koho je nemožné vydat se na milost tomu, proti komu cítí vinu. Musel by ji totiž  svým skutkem doznat, a to jejich hrdost mnohým nedovolí ("to radš utrejch").

Zajímavá otázka je, zda Lotovi došlo, že se vyplatí jít životem bezpodmínečně Boží cestou? Obvykle to tak na začátku té cesty totiž nevypadá! Zdá se to obtížnější a plné komplikací, promýšlet správnost, nesprávnost vlastních kroků, brát ohled na morálku, nepřekročit hranice přijatelného. Tehdy se vždy nabízí nějaká rychlejší, jednodušší a lákavější cesta. Použili jsme to přirovnání již několikrát: Abrahamova cesta vedla vzhůru, na výšiny, znamenala šplhat se proti přirozeným silám gravitace, přemáhat nepřízeň. Naopak Lot sestoupil do nížin Sodomy a užíval si pohodlí, které mu to ihned darovalo - pro práci i pro život. Ve smyslu toho, co od života čekal, mu to fungovalo výborně, ale jen do času. Kdoví, jestli na konci svého života, v temné jeskyni, řekl sám sobě to jadrné slovo z Ježíšova podobenství: "Blázne"? 

Celá Bible má za to, že následování Boha se člověku nakonec opravdu vyplatí, ale pozor: až při pohledu nazpět, a někdy až z věčnosti. Ve chvíli, kdy se rozhodujeme pro Boží cestu, to většinou nevidíme jako faktický přínos, nýbrž svého druhu komplikaci - ostatní, kdo se ničím vyšším neřídí, to mají jednodušší. Je zajímavé, že tuto otázku řeší beze změny lidé všech věků, stejně jako kdysi král David v 73. žalmu: "Tedy zbytečně jsem si uchoval ryzí srdce a dlaně omýval nevinností?... Přemýšlel jsem, jak se v tom všem vyznat, nesnadné se mi to zdálo. Teprv když jsem vstoupil do svatyně Boží, pochopil jsem, jaký vezmou konec." (Ž73,13.16-17)

A je tu ještě zajímavější otázka: jak se asi v tomto smyslu nyní díval na Lota a na svůj život Abraham? Zaslíbeného syna stále ještě neměl, jen rostoucí víru. Domníval se, že je dobré následovat Boha (tak jako tak) anebo to dělal stále ještě především proto, co mu to mělo přinést?

Po uzavření smlouvy v Beer-šebě se abímelek a píkol, velitel jeho vojska, hned navrátili do pelištejské země. A Abraham zasadil v Beer-šebě ...