28 února 2021

"V Egyptě však nastoupil nový král, který o Josefovi nevěděl." (Ex 1,8)

Bylo by krásné skončit úvahy nad Josefovým příběhem happyendem. Neproměněný člověk bez úcty k Bohu bude vidět Bibli jako snůšku legend, k nimž samozřejmě happyendy všeho druhu patří. Příběhy z Bible se pak jeví (a prodávají) jako slátaniny s kýčovitě šťastným koncem. Ale pravda bývá jiná.

Není pravděpodobné, že by nový farao o Josefově existenci nevěděl. Od jeho smrti uplynuly sice přinejmenším desítky let (pro Izraelce Josefovou smrtí nastává čtyřsetleté období otroctví), ale stopa, kterou Josef v Egyptě zanechal, byla nesmazatelná a jeho neuvěřitelný příběh se mezi lidmi jistě vypravoval ještě dlouho - už jen proto, že si byli vědomi, komu vděčili za zachování života.

Pravda je tedy spíš taková, že jeho památka rychle ztrácela lesk, protože Josef mezi Egypťany nikdy zcela nezapadl. Nehodil se do krámu, byl jiný. Měl jinou kulturu, jiné zvyky, jiné náboženství. Stejně tak Boží lidé mohou zakusit úspěch v zaměstnání, jsou výjimeční v nějakém oboru, ale přesto dostanou přednost jiní, snadno se na ně zapomene. Protože jsou jiní, "nejsou z tohoto světa". I když byl Josef pravou rukou faraona, jeho rodině rádi vyhradili zvláštní území - protože jimi pohrdali. Je jisté, že díky své kariéře Josef vzbuzoval u mnohých žárlivost a měl u dvora také nepřátele. "Nevěděli" o něm prostě proto, že ho nechtěli připomínat. Lidé si z minulosti připomínají ty kapitoly, které jim vyhovují a ty ostatní odsouvají k zapomnění.

Mohlo by to být smutné, ale přesto v tom je šťastný konec: to že se to takto vyvíjelo, nebyl omyl. Byla to příprava na vyjití celého národa z Egypta do svobody.

Aby však člověk takový happyend pochopil, musí dokázat vidět věci z druhého břehu.

Vzal tedy pro něho to všechno, rozpůlil a dal vždy jednu půlku proti druhé; ptáky však nepůlil. Tu se na ta mrtvá těla slétli dravci a Abram...