A zapřisáhl syny Izraelovy slovy: „Bůh vás jistě navštíví a pak odtud vynesete mé kosti.“ (Gen 50,25)

Poslední zaznamenaná Josefova slova se týkají jeho ostatků. Pro občany rozvinutého světa 21. století je takové uvažování už téměř mimo jejich zájem, ale pro lidi starověku bylo velmi důležité, co se s nimi stane po smrti - věřili, že život člověka má přesah mimo časnost hmoty.

Josef udělal v Egyptě kariéru, měl tam vysoké postavení, bohatství, ale spojoval si to jen se svým dočasným údělem. V Egyptě žil, ale nechtěl tam spočívat. Své trvalé místo viděl v zaslíbené zemi. Je s podivem, když si uvědomíme, že z ní odešel, když mu bylo 17 let - a do svých 110 let žil už mimo ni. Možná ji mezitím párkrát navštívil, ale jeho srdce, jeho doma bylo navždy tam. Rozuměl tomu, proč si jí cenili jeho otcové jako dědictví od Boha, ale je zjevné, že Josef nejedná jen ve slepé poslušnosti. Tu zemi přijal do svého srdce, byla tam natrvalo vepsána.

Život nás zavane do různých míst - místně nebo v přeneseném smyslu. Je však třeba vědět, kde jsme skutečně doma. Jistě, žít či jen přežívat lze téměř kdekoli, ale skutečně spočívat můžeme jen tam, kde to tak bude v našem srdci. Nu, své o tom věděl už svatý Augustin: 

„Neboť jako svůj majetek jsi nás stvořil, a neklidné je naše srdce, dokud nespočine v Tobě.“