07 března 2021

Víra v božské nabývala v historii velmi různých podob. Primitivní modlářský přístup považoval existenci božstva za samozřejmost, otázkou bylo, kterého boha (modlu) k uctívání zvolí. Božstva žádala uctívání a oběti a výměnou za to měla člověku poskytovat různá dobrodiní a ochranu. Nešlo zde však o hledání nejvyšší morální cesty nebo dokonce skutečnou proměnu člověka; modlářské božstvo bylo navíc kolektivní, kmenovou záležitostí.

Taková náboženství se dnes v rozvinutých zemích už nevyskytují (pokud ano, jen u lidí, hledajících extrémní alternativy). Ale co se vyskytuje, jsou různé formy agnosticismu, deismu a "něcismu" - člověk může věřit, že je možná nějaký Bůh, ale nemusí to mít v podstatě žádný vliv na jeho život, kromě neurčitého pocitu, že existuje "něco nad námi". Nebo může Boha nazávat osobním Bohem, ale u toho také vše osobní končí. V tom se podobají různá náboženství včetně nedělního odpustkového křesťanství. Jde zde o odpověď na otázku, "co ti víra dává".

A přesto, kdysi dávno, před téměř 4000 lety žil v kaldejském Uru člověk, který ve zralém věku začal následoval neviditelného, doposud neznámého Boha. Na rozdíl od okolních kultů ho následoval na zcela osobní bázi a tím, co přitom zakoušel, byl jeho život dramaticky proměňován.

Vzal tedy pro něho to všechno, rozpůlil a dal vždy jednu půlku proti druhé; ptáky však nepůlil. Tu se na ta mrtvá těla slétli dravci a Abram...