„Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Vaši otcové, Terach, otec Abrahamův a otec Náchorův, sídlili odedávna za řekou Eufratem a sloužili jiným bohům." (Joz 24,2)

Abram a jeho předci byli modláři. Ačkoli je zřejmé, že určité povědomí o Bohu i tehdy existovalo (ostatně existovaly přinejmenším ústně předávané zkušenosti Adama, Šeta, Noeho a dalších) historie nás učí, že pokud se někde objeví čisté vědomí a poznání Boha, postupně je toto zjevení zanášeno vrstvou profánního nazírání, připodobnění lidskému porozumění a z nebeských výšin se pomalu, ale jistě sune k nížinám. Z toho důvodu musí k člověku stále znova zaznívat obnovující, očistné slovo, které člověka odhaluje a vnitřně probouzí (ono vzácné réma z Ef 5,26). Taková slova přinášeli proroci v období Starého i Nového zákona.

Je dobré si uvědomit, že Abram na začátku Boha vůbec neznal. Jeho dosavadní náboženství ho naučilo smýšlet o bozích určitým způsobem, který spočíval v tom, že se jim obětuje, aby člověku neškodili, poskytli mu nadpřirozenou ochranu (prakticky se jednalo o jistý druh výpalného), ale ještě lépe, aby mu požehnali v jeho pozemském putování. Abram se dosud nikdy nesetkal s tím, že by k němu božstvo promlouvalo, mělo s ním zvláštní záměry, volalo ho na vyšší cesty nebo sledovalo vzdálené cíle. Doposud vše, co s bohy zažil, se odehrávalo v režimu vzájemné výměny statků, kterými obě strany disponovaly.  

Když nový, neznámý Bůh k Abramovi promluvil, aby opustil svou rodinu a vlast, ten tehdy naštěstí neměl žádnou teologii, s níž mohl souhlasit nebo nesouhlasit. Jinak by se ocitnul v nebezpečí, že si bude moci vysvětlit, že něco tak bláznivého po něm Bůh určitě nechce, protože takový On přeci není. Jenže o Abramův souhlas nebo nesouhlas Bohu vůbec nešlo. Šlo jen o to, jestli ho Abram uposlechne a vydá se na cestu.