13 března 2021

I řekl Hospodin Abramovi: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu." (Gen 12,1)

Co přiměje člověka jako Abram, aby se sebral, opustil svou vlast, své bydliště, svůj kmen, širší rodinu (která pro lidi starověku tvořila centrum společenského života a často představovala jejich jediný životní prostor), veškeré své jistoty a následoval hlas neznámého boha do neznámé země? Pokud sledujeme Abramovo následné počínání (o jeho životě do té doby nemáme vlastěně žádné zprávy), dojdeme jistě k závěru, že musel patřit k úspěšným lidem. Je zřejmé, že si dovedl poradit v různých situacích, dařilo se mu v podnikání. V jeho dosavadní domovině se mu určitě nevedlo zle. Co ho přimělo tento život opustit?

Člověk může i uprostřed vnějšího úspěchu cítit neukojenou žizeň po životě. Setkat se s živým Bohem znamená dotknout se života v jeho nejpodstatnější podobě, poznat všeobjímající existenci ležící mimo jemu dosud známý svět, nadechnout se nejčistšího vzduchu, božské atmosféry... Pokud se Bůh Abramovi přiblížil tak, že slyšel jeho hlas, nebyly v ten okamžik pro Abrama nejdůležitější slova, která slyšel - a uvidíme ještě, že jim tehdy ani plně nerozuměl - ale právě dosud nepoznaná mocná přítomnost věčné, vše převyšující bytosti, která naprosto zastiňovala dosavadní Abramova mrtvá božstva.

Jsou to chvíle, kdy člověk cítí, že... ve srovnání s touto realitou už na ničem jiném vlastně nezáleží.

Abram nyní neprosil Boha o navštívení shůry. Těžko říct, co vše se mu v té chvíli honilo hlavou. Patrně zejména nádherný pocit úlevy z vítěz...