Pro Abrama muselo být setkání s Bohem mocné a převyšující vše dosud prožité. Nebyl to žádný neurčitý pocit, žádné "možná", žádné krátkodobé emociální prožitky. Jak si tím můžeme být jisti? Protože kdyby to byl jen letmý vnitřní rozruch, nebyl by se navždy sebral i se svými blízkými a neodešel do neznáma, nespálil by za sebou mosty. Z jeho počinů však vidíme, že byl přesvědčen o realitě toho, co prožil a slyšel.

Ale nebylo to jen setkání s věčným a člověka přesahujícím, co Abrama hnalo dál a co setkání s Bohem přináši. Ačkoli v životě dosáhl lecčeho, neměl žádnou nouzi, přece mu jedno chybělo: neměl potomka. I pro dnešního člověka, pokud touží po dítěti, není snadné nést tuto nenaplněnost, ale v dřívějších dobách to byla otázka mnohem palčivější - lidé byli vázáni na rodinu a kmen silněji než dnes jak z hlediska své identity (téměř všechny sociální vztahy měl člověk v rámci širší rodiny), tak i prakticky. Děti znamenaly pokračování rodu, ale i zajištění ve stáří v době, kdy neexistoval jiný sociální systém než generační solidarita.

Nevíme, jestli byl Abram jediný, koho Bůh oslovil s výzvou k následování, vždyť co když i zde platilo "mnoho je povolaných, ale málo vyvolených"? Nicméně jisti si můžeme být tím, že byl jediný, kdo uposlechl a skutečně vykročil.

Hlad působí touhu po nasycení. Naše nouze se tak stávají dveřmi srdce k Bohu.