20 března 2021

"A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal. Šel s ním také Lot." (Gen 12,4)

Dokud člověk neprojde jákobovským zápasem víry, dokud si určité pravdy neosvojí tak, že je "protrpí" - protože k určitým pravdám se v životě nelze dobrat jinak - bude v pokušení smýšlet o Bohu lidsky a cestu víry bude nahlížet jako procházku na růžovém obláčku. Ta cesta ale vede pouští. Neplatí to o spasení z milosti, které je zdarma a týká se věcí budoucích, ale o cestě následování na této zemi. Snaha zjednodušit si ji a najít jednoduché zkratky uvede člověka do polopravd, padělků víry.

Pak čteme Bibli s růžovými brýlemi na nose a připadá nám jako snůška mírně naivních příběhů se šťastným koncem. "Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal." Jak je vše jednoduché, přehledné a prosté. Ale pak se najednou dočítáme, že s ním je i Lot, jeho synovec a Terach, jeho otec. Jenže když k němu Bůh promluvil, řekl mu jasně, aby opustil "svou zemi, své rodiště a dům svého otce".

Abram nepředpokládal, že by měl výroky božstva brát až tak vážně a doslova. Nebyl na to zvyklý a žádný ze známých lidí to své modle neprokazoval (ostatně, ona ani nemluvila). Ale čekala ho řada zkušeností, která ho musela nikoli bezbolestně poučit o tom, že na cestě následování existují zákonitosti příčiny a následku a že svého nového Boha musí brát mnohem vážněji, než se na začátku domníval.

Sára však viděla, že syn, jehož Abrahamovi porodila Hagar egyptská, je poštívač. (Gen 21,9) Zdálo by se, že radost z Izákova narození musí z...