"A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal. Šel s ním také Lot." (Gen 12,4)

Dokud člověk neprojde jákobovským zápasem víry, dokud si určité pravdy neosvojí tak, že je "protrpí" - protože k určitým pravdám se v životě nelze dobrat jinak - bude v pokušení smýšlet o Bohu lidsky a cestu víry bude nahlížet jako procházku na růžovém obláčku. Ta cesta ale vede pouští. Neplatí to o spasení z milosti, které je zdarma a týká se věcí budoucích, ale o cestě následování na této zemi. Snaha zjednodušit si ji a najít jednoduché zkratky uvede člověka do polopravd, padělků víry.

Pak čteme Bibli s růžovými brýlemi na nose a připadá nám jako snůška mírně naivních příběhů se šťastným koncem. "Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal." Jak je vše jednoduché, přehledné a prosté. Ale pak se najednou dočítáme, že s ním je i Lot, jeho synovec a Terach, jeho otec. Jenže když k němu Bůh promluvil, řekl mu jasně, aby opustil "svou zemi, své rodiště a dům svého otce".

Abram nepředpokládal, že by měl výroky božstva brát až tak vážně a doslova. Nebyl na to zvyklý a žádný ze známých lidí to své modle neprokazoval (ostatně, ona ani nemluvila). Ale čekala ho řada zkušeností, která ho musela nikoli bezbolestně poučit o tom, že na cestě následování existují zákonitosti příčiny a následku a že svého nového Boha musí brát mnohem vážněji, než se na začátku domníval.