Abram měl opustit své rodiště a dům svého otce - ale proč vlastně? "Proč" je dvousečná otázka a ne vždy se vyplatí ji klást, zejména ne ve smyslu "proč se tohle děje zrovna mě?". Jednak pravděpodobně nenajdeme rozumnou odpověď, aspoň ne v oné těžké chvíli, a jednak nám takové hloubání odčerpá obrovský kus energie, který potřebujeme na to, abychom v dané situaci obstáli či se z ní posunuli dál. Proto je v takových situacích lepší ptát se "JAK mám reagovat, CO konkrétně teď mohu udělat?".

Nicméně pokud otázku "proč" klademe proto, že chceme Bohu více porozumět ("proč Bůh chce po člověku to či ono, proč Bůh jednal v té situaci tak a ne jinak?"), je to otázka zcela regulérní. Musíme však počítat s tím, že odpověď nebude vždy nasnadě a budeme ji chápat podle úrovně, na níž se vůči Bohu právě nacházíme.

Dům otce představoval širokou rodinu včetně služebnictva, tedy lidi, kteří spolu žili, ale i hospodařili. Starší zde měli větší slovo než mladší a nejstarší otec, hlava kmene, požíval obzvláštní úcty. Dům sdílel společné božstvo. O něm rozhodoval otec - stařešina, ale většinou v tom smyslu, že bylo děděno od předků.

Abram, jehož otec byl stále ještě naživu, nemohl uprostřed své rodiny jednoduše začít uctívat jiného boha a přestat uctívat staré. Právě proto, aby mohl v plnosti a svobodě následovat Hospodina, žádal ho Bůh, aby opustil stará pouta rodinnných vztahů, která by to nedovolovala, a stal se sám hlavou nové komunity.

V té chvíli pozorujeme jeho první, ale zdaleka ne poslední zaváhání. Uposlechl sice Boha, ale jen zčásti. Měl opustit svou "zemi, rodiště a dům otce" (12,1). Udělal první i druhé, ale "dům otce" tak docela neopustil. Naopak, vzal si ho pěkný kus s sebou. Kromě otce Teracha i Lota, svého synovce.

Musel se poté jako každý, kdo Boha následuje, skrze obtížně životní situace učit, k čemu ho to dovede a PROČ (zde opět dobrá otázka) by bylo nakonec mnohem jednodušší, kdyby Boha tehdy poslechl.