"Josef se už nemohl ovládnout... hlasitě se rozplakal." (Gen 45,1-2)
Kolik bolesti v sobě Josef musel celá ta léta nést. Jeho vlastní bratři ho chtěli zabít, a když ho nakonec nezabili tělesně, popravili ho alespoň duchovně. Sprovodili ho navždy ze svého i otcova světa, uštědřili mu tak nenávistnou ránu, že by mnohé ochromila až do konce života.

Když je člověku ublíženo, může reagovat v zásadě dvojím způsobem. Nejčastější je stát se u sama sebe v menší či větší míře obětí a vyčítat lidem a životu příkoří, které ho potkalo. Je to lidské, je to pochopitelné - mohl by snad někdo Josefovi vyčítat, kdyby už v sobě nenašel sílu pozvednout se a kráčel životem dál s hlavou sehnutou a výčitkami vůči těm, kdo mu tak strašně ublížili?
Ale Josef v té situaci bojoval... a zvítězil. Ovšem je třeba porozumět, že taková vítězství nejsou darem šťastné povahy. Jsou něčím, do čeho člověk doroste, protože o to stojí, zápasí, aby dokázal odpustit, chce vzhůru.

Stejná situace, která jednoho zahubí, dokáže druhému pomoci vyrůst a stát se v nitru někým větším než dříve. Přes veškerou bolest, kterou si lidé dokážou způsobit, jsou právě i toto "vítězství, které přemáhají svět...".