09 března 2022

Abraham pokračoval: „Dovoluji si k Panovníkovi mluvit, ač jsem prach a popel". (Gen 18,27)

Když člověk přistupuje k Bohu prostřednictvím teologie (pozor, v tomto smyslu mám na mysli nejen studium na univerzitě, ale i běžné vyučování v církvi, kde zaznívají pravdy o Bohu), dovídá se o Božích vlastnostech prostřednictvím informací, které přijímá rozumem. Následně se snaží vírou držet a uplatnit to, co se o Bohu dověděl. Samozřejmě podstatně záleží na tom, jakou teologii to vlastně přijal. Její pravdy v něm působí nejprve zvnějšku dovnitř (když se je učí), a poté zevnitř ven (když podle nich jedná).

Abraham ale takovou cestu k poznání Boha neznal. Neabsolvoval žádnou univerzitu ani bibické hodiny. Cesta tak u něj vedla pouze zevnitř ven - jeho teologie se nezakládala na znalostech, netkvěla v rozumu. Plynula z toho, jak Boha poznával, když ho vnímal během setkání s Ním, a co se o Něm naučil prostřednictvím různých životních zkušeností, když ho následoval. Jeho teologickou metodu bychom tedy nejspíše nazvali "osvícenou intuicí".

Proto si musíme uvědomit, že jeho projevy víry jsou oproti lidem žijícím v náboženských společenstvích velmi spontánní. Neměl potřebu napodobovat duchovní vůdce, nebo se přizpůsobovat tomu, co je okolím (třeba v jeho církvi) pozitivně hodnoceno. Když Abraham sama sebe Bohu označuje za "prach a popel", znamená to, že se tak před Ním opravdu viděl. Může to znít trochu jako pošmourná pokora s cílem zapůsobit na city. Ale Abraham se k něčemu takovému uchylovat nemusel - nedělal to před lidmi. 

Obzvlášť dnes, kdy skoro každý řeší otázku vlastní hodnoty - kdopak by se chtěl nahlížet jako "prach"? Ale pozor: a upřímně tomu věřit?

Abraham poznal osobním zjevením Boží vyvýšenost a zároveň s tím vlastní nicotnost. Tyto dvě věci - poznání Boha a skutečné poznání sama sebe - jdou vždy ruku v ruce. Co je na tom ale zvláštní, je fakt, že na rozdíl od toho, kdy nad námi vynášejí soudy či nás ponižují druzí lidé, toto pravdivé odhalení o sobě, které člověk uvidí před Bohem, ho kupodivu nedrtí, ale naopak ho nebývale osvobozuje. Od té chvíle už si nemusí dokazovat cokoli jiného.

„Ne tak prosím, Panovníku. Hle, tvůj služebník našel u tebe milost. Prokazuješ mi velké milosrdenství, že mě chceš zachovat při životě. Já v...