Tu Hospodin řekl: „Mám Abrahamovi zamlčet, co hodlám učinit?" (Gen 18,17)
Abrahamova modlitba za Sodomu nás přivádí k zvláštní otázce. Kdo miloval Sodomu víc - Abraham nebo Bůh?
Zdá se, že na řadu náboženských otázek lze najít rychlou, prvoplánovou odpověď (= vždyť to je jasný!), takže bychom řekli: no kdo jiný, než Bůh. Ale když se zamyslíme hlouběji, pak to byl ve skutečnosti Abraham, kdo se snažil pohnout Boha k milosti, dát ještě Sodomě šanci. Je tedy možné, že láska člověka k člověku tady převyšovala tu Boží?
Je tu skryto tajemství. Když se Bůh rozhodl zjevit svůj záměr Abrahamovi, pak dobře věděl, jak ten zareaguje. Bůh ho přeci znal dokonale - zatímco Abraham znal Boha jen v částce, ale přesto tak, jako nikdo jiný na zemi. Když tedy Bůh oznámil Abrahamovi úmysl přivést Sodomu na soud, Bůh věděl, že se za ni bude Abraham přimlouvat.
"Křik ze Sodomy a Gomory je tak silný a jejich hřích je tak těžký" (Gen 18,20) Křik ze Sodomy byl křik lidí trpících násilí. V kultuře, kde se rozmůže sexuální zvrácenost a nevázanost, rapidně narůstá násilí. Abraham o tom jistě něco věděl, ostatně se Sodomou nepěstoval blízké kontakty. Pohnulo se v něm však srdce, kvůli Lotovi, který v ní žil, ale nejen kvůli němu (začínal svou modlitbu přece za padesát lidí), a pokusil se pro Sodomu získat ještě milost. Pohnulo se v něm srdce? Ale co to způsobilo? Nebylo to náhodou proto, že se v Abrahamovi projevil odraz Boží lásky? Prosil by Abraham za Sodomu, záleželo by mu na nich, i kdyby Boha neznal? Neměl by pro ně spíš rychlé, prvoplánové odsouzení?
Bůh mohl jednat sám a přímo, ale připustil, že Jeho konání na zemi bude ovlivněno Jeho lidmi na zemi. Člověk samozřejmě nemůže otáčet kormidlem dějin Bohu navzdory. Proto jsme viděli, že Abraham vnímal, kdy už má jeho žádost skončit. Ale přesto jeho modlitba za Sodomu vyjevuje tajemství: Boží jednání se světem není už odděleně svrchované, ale je utvářeno společně s jeho lidem na zemi. Klíčem k tomu je modlitba.
A proto právě v tomto čase... MODLEME SE ZA UKRAJINU
