12 března 2022

Abraham pokračoval: „Dovoluji si k Panovníkovi mluvit, ač jsem prach a popel". (Gen 18,27)

Dnešní člověk uvažuje o sobě, svém údělu, svém rozpoložení a pocitech v takové míře a takovém rozsahu, jak to neznala žádná předchozí epocha. Je to dáno z velké míry tím, že jsme byli zbaveni břemene bojovat každý den o zajištění základních fyzických potřeb (což platí alespoň v tzv. rozvinutých zemích). Kdysi člověka zatěžovalo zajištění holého přežití tak, že mu na ostatní věci zbývalo jen málo času a energie.

V tom se od Abrahama a jeho doby odlišujeme, a je dobré si toho být vědom, když čteme jeho příběhy. Bible zastává tezi, že člověk je v jádru své osobnosti (tj. ve své hříšnosti) vlastně stejný všude na zemi a ve všech epochách. I lidé v Abrahamově době nám v mnohém byli podobni. Kdybychom je přenesli do naší doby a oni měli čas všechno pochopit a zpracovat, chovali by se zde po letech podobně jako my. Zjednodušeně řečeno, jejich "materiál" byl stejný jako ten, z něhož jsme utkáni my, ale protože byl utvářen odlišnými podmínkami (působily naň jiné vlivy a síly), výsledná podoba byla jiná. A přece, jak je podivuhodné, když si uvědomíme, že v úvahách o Abrahamovi hledíme na události staré téměř 4000 let, a přesto nám dávají inspiraci pro naše dnešní nahlížení života! Určité věci o člověku platí neměnně, navždy.

Neodpustil jsem si tento úvod, protože v návaznosti na minulou úvahu musím podtrhnout, že něco se s naší civilizací stalo, a proto neznám asi nikoho, kdo by se dnes lidem odvážil tvrdit, že jsou "prach a popel". (Nemyslím přitom, že je to nutné dělat jako jakousi formu sebemrskačství - jen si zkrátka nedovedu představit, jak by to dnes lidé přijímali). Není pro nás snadné hledět na Abrahama, váženého starce, který to o sobě pronáší (a věří tomu), a zároveň ho nepovažovat za člověka bez sebevědomí, který se musí klanět něčemu vyššímu, neboť nedokáže být sám sebou, být vnitřně nezávislý. Dnes lidé potřebují opakované ujišťování pravého opaku: totiž, že mají pro Boha ohromnou, nevyčíslitelnou cenu a chtějí zdůrazňovat "lásku". Protože však většina z nich vše převyšující AGAPÉ Boží nepoznala, představují si ji jako lásku lidskou, ve smyslu: láska je to, co mi dělá dobře. To je to, co čekám od Boha a od lidí. Teologie, která tím v lidské představě vznikne, však znemožňuje vítat proměnu vlastního charakteru skrze kříž nebo si zamilovat cestu vzhůru, která často nevyhnutelně vede trním.  

Abraham však Boha skutečně znal, ne naukou, nýbrž vnitřním zjevením, a proto se mohl za prach a popel označit mohl, a nemuset si opakovat něco o své hodnotě, aby to vyvážil. Na rozdíl od nás ji stejně moc neřešil, jako ji tehdy neřešili ani ostatní. Ale přesto platí: ačkoli věděl, že je před Bohem jen prach, byl si své hodnoty jasně vědom, protože byl Bohu blízko. Obecenstvím s Bohem, časem, který v něm trávil, rostl na duchu a byl vnitřně ujišťován o své identitě.

Sára však viděla, že syn, jehož Abrahamovi porodila Hagar egyptská, je poštívač. (Gen 21,9) Zdálo by se, že radost z Izákova narození musí z...