I přišli ti dva poslové večer do Sodomy. Lot seděl v sodomské bráně. (Gen 19,1)
Při srovnání Lota a Abrahama by většinu lidí napadla ještě jedna věc, a to, že Lotovi vlastně daleko lépe rozumí. Jeho volby byly totiž na rozdíl od Abrahama docela logické. Lotova přání odpovídala tomu, po čem lidé všech epoch touží. Žít trvale ve stanu přece není pohodlné, a tak si Lot přál dům, který mu zajistí komfort a navíc bude demonstrovat jeho postavení. Neměl rád samotu, a proto nechtěl pobývat vzdáleně od tehdejších lidí, hledal jejich společnost a přijetí. Nechtěl být natrvalo cizincem, ale chtěl se stát jedním z nich.
Lot se choval přirozeně, jak se běžně chová člověk, když ve svém jednání obmýšlí maximalizovat užitek, věci příjemné, a minimalizovat nepohodlí, bolest, či ztrátu. Nad jeho tužbami nevládl jiný arbitr než on sám, dělal tedy to, co bylo pro něj v rámci jeho uvažování výnosné. Ne náhoda, ale tužby jeho srdce ho zavedly tam, kde nyní byl: doprostřed Sodomy, bohatého města s pulzujícím životem, plným veselí a zábavy, města obehnaného úrodnými poli, kde stejné množství vynaložené práce přinášelo mnohem větší výnosy, než dříve na náhorních výšinách.
Lze se po právu domnívat, že v prvních letech po jejich rozchodu bohatl díky snazší úrodě více než Abraham. Do jeho života však zasáhla válka, a když byl odveden dobyvateli, alespoň v té chvíli mu muselo dojít, jak lze v jednom okamžiku přijít doslova o vše. Tehdy jej a celou Sodomu zachránil Abraham, ale ani toto memento Lota nepřivedlo ke změně smýšlení. Naopak, lidé bývají neradi ze srdce vděčni těm, kdo je zachrání z obtíží, pokud si zároveň nedokážou připustit, že si za svou situaci mohli sami. Nezdá se, že by styky Lota s Abrahamem byly poté četné. Kdysi kvůli němu Abraham vyrazil se svými muži ihned do boje. Ale nyní, když se dověděl o chystaném zničení Sodomy, byl pro něj Lot sice stále vzácný příbuzný, ale možná spíše ten, kdo si svůj osud chce určovat sám a netouží po tom, aby mu do něj někdo zasahoval a nastavoval mu zrcadlo. Za Lotem se nevydal jako kdysi, aby ho před zkázou varoval, a ve své modlitbě ho jmenovitě nezmiňuje, i když jistě myslel především na něj. Vnitřně ho ponechal v Boží ruce - byl pro něj tím, který už musí obstát se svou vlastní spravedlností.
Lot nad svým životem vládl sám, jak si to přirozeně přeje většina lidí. Naproti tomu Abraham postavil nad své volby vyššího arbitra, a proto by byly některé jeho kroky pro mnohé nepochopitelné. Proč stavěl tolik oltářů - nestačil by třeba jen jeden? Proč trávil tolik energie a času uctíváním Boha? Proč šel několikrát dobrovolně na horší místo? Proč nechal minout některé příležitosti k zisku, když se mu nabízelo výhodnější řešení?
Jako by se nechal vést něčím vyšším, co zůstávalo ostatním skryto. Symbolicky to byl čas Božího soudu, který odhalil, že to bylo nakonec to nejdůležitější, to, co zůstává. Zatímco časný zisk, který si vydobil Lot, byl čímsi, co v jednom okamžiku zcela pomíjí.