Po uzavření smlouvy v Beer-šebě se abímelek a píkol, velitel jeho vojska, hned navrátili do pelištejské země. A Abraham zasadil v Beer-šebě tamaryšek a vzýval tam jméno Hospodina, Boha věčného. Abraham pobyl v pelištejské zemi jako host mnoho dní. (Gen 21,32-34)

Návštěva abímeleka a píkola u Abrahama věru nebyla srdečným setkáním starých přátel. Byla spíš vynucena potřebou najít smír a ustanovit vzájemné hranice, jak geografické, tak toho, jak si obě strany budou vůči sobě počínat. Ne nadarmo je proto zmíněno, že jakmile byla domluva skončena, oba hosté se "hned" navrátili do pelištějské země. Ani jedna strana neměla potřebu rozpravu prodlužovat.

Vydechl si i Abraham. Byl rád, že na tomto místě může zůstat, ale bylo zjevné, že ani on, ani Pelištejci se nebudou chtít sbližovat víc, než bylo nutné. Po odchodu jejich velitelů si znovu s vděčností uvědomil, že ho jeho Bůh provází na jeho cestách. Vždyť nebýt toho, mohlo to tu s ním dopadnout velmi špatně, konflikt málem vzplanul přinejmenším dvakrát. Udělal proto to, co bylo již charakteristickou součástí jeho života, ale obzvlášť to platilo po významných událostech. Udělal to už tolikrát, a přesto to o něm Písmo znovu neopomíná zmínit: "vzýval jméno Hospodina, Boha věčného".

Abraham stavěl oltáře a vzýval Boha po celé zemi, kterou mu Bůh zaslíbil. Vynechal Egypt, který mu nepatřil, ale ne Pelišteu. Vždyť mu Bůh sdělil o celé té zemi včetně Geraru, že bude patřit jeho potomstvu; tomu ji sice ještě předat nemohl, ale svěřoval ji již svému Bohu. Rozuměl už dobře tomu, že tento dar, který je mu Bohem darován, tu není jen proto, aby si ho jeho potomci užívali. Ta země má kromě toho  naplňovat i vyšší záměr věčného Boha - být zjevením Jeho slávy pro celý svět.