I vzal Abraham brav a skot a dal abímelekovi. Pak spolu uzavřeli smlouvu. Sedm ovcí ze stáda postavil Abraham zvlášť. Tu se abímelek Abrahama otázal: „Co s těmi sedmi ovcemi, které jsi postavil zvlášť?“ A on řekl: „Sedm ovcí si ode mne vezmi na svědectví, že jsem tuto studni vykopal já.“ (Gen 21,27-30)

Život patriarchů lze nahlížet pomocí ryze duchovních významů, mít za to, že mysleli především na to, jak následovat Hospodina a hledat paralely s přenesenými významy odhalenými v Novém zákoně. Nebo se lze postavit nad ně, dívat se na ně jako na zaostalé lidi nižší kulturní úrovně, kteří jako každý usilovali získat ze života co nejvíc pro sebe, ale k tomu praktikovali jakési nové náboženství.

Jak to tak bývá, pravda o člověku (o jakémkoli člověku) není výhradně černá ani bílá. I lidé Starého zákona jsou jen lidé, ne andělé. Jejich výšiny jsou v tom, kdy rovinu svého průměrného života překročí a vystoupají výš, i když to jejich tehdejší "výš" je viděno zvenčí výrazně jiné než to naše.

Abraham byl sice poutníkem následujícím věčného Boha, ale musel denně řešit zcela obyčejné pozemské problémy. Abímelekovi lidé ho připravili o studnu a on ji teď žádá zpátky. Dává proto Abímelekovi na svědectví sedm ovcí, aby on a všichni navždy uznali, že tato studna bude patřit Abrahamovi.

Abraham nemohl chodit celý den zahleděn do dáli jako ve snách a modlit se; kolem byla farma, stáda, každodenní rutinní práce, obchod, zajištění bezpečí. A přesto, když pomyslel na Boží přísliby, s jakým srdcem asi dával Abímelekovi ovce jen proto, aby mu byla v Geraru přiznána aspoň obyčejná spravedlnost - v zemi, která dle Božího úradku patří jemu, Abrahamovi?  

Zakoušel vlastně totéž, co provází jeho následovníky po tisíciletí: "nic nemáme, a přece nám patří vše" (2K6,10). Nechodil jistě zahleděn do dáli celý den, ale aspoň občas zvedl hlavu a do té dáli se podíval. A vzdal chválu Bohu za všechnu Jeho milost k němu a zaopatření, kterého se mu dostávalo. Pak se ale musel v myšlenkách vrátit zpátky na zem, vzít ovce a dát je bezbožnému vládci, aby mohl v jeho zemi aspoň nějak žít.

Pohled do dáli nám dává naději, že jednou přijde čas, kdy už nic podobného nebude třeba.