22 prosince 2022

A Bůh řekl: „Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím!“ (Gen 22,2)

Tak podivné zkoušce nebyl Abraham dosud nikdy vystaven. Zažil již zkoušku, kdy Bůh mlčí a nenaplňuje své zaslíbení. Trvala předlouho, a v těch letech se učil, že Bůh neklame a nakonec dokáže nemožné.

Ale nyní šel mnohem dál. Jestliže mu prvně nedával, nač Abraham toužebně čekal, nyní mu chce vzít, co má a miluje. Bůh po něm nikdy nechtěl lidské oběti a ani když Abraham zvítězil v boji, k takovým praktikám nesáhl. Ale ještě neměl v ruce Tóru a Proroky, neměl žádné učitele, aby si mohl ověřit, že je to v Božích očích ohavnost. Tušil sice, ale s jistotou nemohl vědět, jestli Bůh něco takového zavrhuje nebo ne. Když mu Bůh oznámil, co má udělat, Abraham to musel vzít tak, jak mu bylo řečeno a rozhodnout se, zda uposlechne.

Zkoušku, kdy se zdá, že Bůh nekoná, známe jistě všichni. I Ježíš ji označuje za normální duchovní zkušenost, když jsou dveře zavřeny a přítel neochotný vyslyšet prosby (L 11,5-8). Jako by chtěl říct, že tak se nám Bůh bude někdy jevit, ale je třeba pokračovat, vytrvat, nevzdat se.

Ale výzva k obětování syna, to byl pro Abrahama "nový level". Bůh koná, ale proti své zjevené vůli, proti svému plánu, doslova proti svému lidu.

Na rozdíl od Abrahama víme, jak příběh dopadl. On ale tuto výhodu neměl. Hlava se mu točila a težce oddechoval, polykal naprázdno. Dvacet pět let stoupal na výšinu víry, dokud neuvěřil v život ze smrti. Nyní chápal, že její vrchol je stále ještě před ním a má jméno Mórija. Právě svítalo a on se začal chystat na cestu.

...a ve tvém potomku dojdou požehnání všechny pronárody země. (Gen 22,17-18) Bůh začal připravovat požehnání pro svět, o kterém s Abrahamem ...