A Bůh řekl: „Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj... (Gen 22,2)
Zkouška, které byl Abraham vystaven, nespočívala jen v tom, jestli bude ochoten vrátit Bohu největší dar, který od Něj dostal. Tedy, jestli Izák patří cele jemu, Abrahamovi, nebo patří Bohu a Abraham tento dar jen spravuje. Pro většinu lidí je takový vztah k nejdražším věcem a lidem těžko představitelný, ale je to skutečně něco, do čeho Bůh svého člověka uvádí. Radost z života v takto osvobozených vztazích není umenšená, naopak. Ale tomu plně porozumí jen ten, kdo to prožije.
Syn Izák Abrahamovi už dávno nebyl jen tím, kdo představoval Boží zaslíbení, vyslyšení, dar, pokračování rodu, plán pro svět. Abraham nyní nemusel zpracovávat jen teologickou stránku věci - jak to, že od něj Bůh žádá jediného potomka, skrz nějž má přijít národ, který mu několikrát přišlíbil? Proč něco takového, změnil snad Bůh svou vůli ohledně budoucnosti? To se mu ještě nikdy nestalo, dříve naopak poznal, že Bůh na svém slovu trval i tehdy, když Abraham pochyboval. Zpracovat tyto otázky nebylo snadné, ale nebylo to zdaleka to nejtěžší. "Vezmi svého jediného syna, kterého miluješ..."
O Bohu víme, že "je láska" (1J4,16). Je láska od počátku stvoření, a přece je to nyní první místo, kdy je v Bibli výslovně použito slovo milovat. Ne že by láska na světě neexistovala už dřív, jak mezi Bohem a člověkem či mezi mužem a ženou. Ale je pozoruhodné, že poprvé, kdy Písmo mluví o tom, že někdo někoho miluje, je otec (Abraham) syna (Izáka).
Když Abraham kdysi přilnul k Izmaelovi, velmi se trápil, když ho pak musel poslat pryč. Nebylo to ale nic proti tomu, co prožíval nyní ve vztahu k Izákovi. Nejhlubší podstata zkoušky na hoře Mórija je v něčem jiném, než v zápasu o víru.
Je to otázka, zda by člověk dokázal pro Boha ztratit svého milovaného syna.
