30 dubna 2022

Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný. Jakmile jej Elijáš uslyšel, zavinul si tvář pláštěm, vyšel a postavil se u vchodu do jeskyně. (1 Kr 19,12-13)

Když člověk čte pádná, silná slova, která Božímu lidu v minulých epochách přinášeli proroci, je v pokušení domnívat se, že to byli lidé, kterým nečinilo problémy promluvit k druhým tvrdě. Jako bychom viděli jejich tvář z kamene, nervy z oceli, zvednutou, hrozící pěst a varovná slova, oheň a síru. A okolo zástup těch, kdo se před jejich slovem skloní, anebo jím bude rozdrcen.

To je ale jen lidská představa o Božích mužích a ženách. Ve skutečnosti to byli lidé, kteří, aby dokázali vnímat Boží hlas, byli vyučeni vnitřní tichosti a citlivosti. Jak si tím můžeme být jisti? Je to proto, že Duch svatý je svou povahou citlivý a lze ho snadno zaplašit, a kdo si chce uchovat obecenství s ním, musí se mu přizpůsobit. Samozřejmě, v prvé řadě musí zvolit cestu svatosti a ochotu kráčet cestou Beránka. Ale k živému obecenství s Duchem svatým, který nebude jen někde v koutku našeho života, je třeba ještě něco víc. "Nezarmucujte Ducha svatého" (Ef 4,30) říká Písmo, a to efezským věřícím, kteří v tu chvíli kráčeli cestou následování již několik let. Nezarmucujte - jak? "Ať je Vám vzdálena každá tvrdost, zloba, hněv, křik..." (Ef 4,31) 

Soužití dvou osob předkpokládá ochotu přizpůsobit se tomu, jak věci vnímá a prožívá ten druhý. Jestliže je Duch svatý zarmoucen, stáhne se a nemluví. Kdo chce zakoušet jeho působení, musí být připraven přidobňovat se Jeho povaze. On nás proto bude upozorňovat na každý tvrdý, nezoraný úhor našeho srdce.

Sára však viděla, že syn, jehož Abrahamovi porodila Hagar egyptská, je poštívač. (Gen 21,9) Zdálo by se, že radost z Izákova narození musí z...