Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný. Jakmile jej Elijáš uslyšel, zavinul si tvář pláštěm, vyšel a postavil se u vchodu do jeskyně. (1 Kr 19,12-13)
Když člověk čte pádná, silná slova, která Božímu lidu v minulých epochách přinášeli proroci, je v pokušení domnívat se, že to byli lidé, kterým nečinilo problémy promluvit k druhým tvrdě. Jako bychom viděli jejich tvář z kamene, nervy z oceli, zvednutou, hrozící pěst a varovná slova, oheň a síru. A okolo zástup těch, kdo se před jejich slovem skloní, anebo jím bude rozdrcen.
To je ale jen lidská představa o Božích mužích a ženách. Ve skutečnosti to byli lidé, kteří, aby dokázali vnímat Boží hlas, byli vyučeni vnitřní tichosti a citlivosti. Jak si tím můžeme být jisti? Je to proto, že Duch svatý je svou povahou citlivý a lze ho snadno zaplašit, a kdo si chce uchovat obecenství s ním, musí se mu přizpůsobit. Samozřejmě, v prvé řadě musí zvolit cestu svatosti a ochotu kráčet cestou Beránka. Ale k živému obecenství s Duchem svatým, který nebude jen někde v koutku našeho života, je třeba ještě něco víc. "Nezarmucujte Ducha svatého" (Ef 4,30) říká Písmo, a to efezským věřícím, kteří v tu chvíli kráčeli cestou následování již několik let. Nezarmucujte - jak? "Ať je Vám vzdálena každá tvrdost, zloba, hněv, křik..." (Ef 4,31)
Soužití dvou osob předkpokládá ochotu přizpůsobit se tomu, jak věci vnímá a prožívá ten druhý. Jestliže je Duch svatý zarmoucen, stáhne se a nemluví. Kdo chce zakoušet jeho působení, musí být připraven přidobňovat se Jeho povaze. On nás proto bude upozorňovat na každý tvrdý, nezoraný úhor našeho srdce.
