Ale muže, kteří byli u vchodu do domu, malé i velké, ranili slepotou. (Gen 19,11)
Tu Hospodin řekl: „Mám Abrahamovi zamlčet, co hodlám učinit? (Gen 18,17)

Vůči Abrahamovi můžeme mít mnoho námitek, všímat si na jeho životě především jeho selhání, kterých opravdu není málo, ale ruku na srdce: kdo z nás by hodil kamenem jako první? Protože přes to všechno v něm vidíme člověka, který stále znovu zvedá hlavu, aby pohleděl vzhůru. Hledá kontakt s neviditelným, uctívá Boha, který se mu zjevil. A on ho hledal i ve chvílích, kdy se mu zdál vzdálen, v okamžicích jeho vnitřní prázdnoty a ticha. Možná se to zdá překvapivé, ale víra je nerozlučně spojena s prázdnotou a tichem, respektive se schopností vytrvat právě ve chvílích, kdy nevidíme, nedotýkáme se, neslyšíme. Když se nemáme oč opřít, když utichnou zážitky z vnitřního doteku, který jsme prožili, a my zůstáváme sami v temném údolí, stěsnaní jako v temném tunelu, jenž nás vede událostmi valícími se na nás ze všech stran, zatímco se zdá nemožné to, v co jsme doposud doufali - tehdy se musí projevit a růst to, čemu říkáme víra. Ne vždy je věřit obtížné - nicméně chvíle, kdy to snadné není, v životě prostě nastávají! Chvíle vnitřní prázdnoty volají po tom, aby člověk uvěřil Bohu navzdory. A jakkoli byl Abraham jen chybující člověk, on na této cestě postupně dosáhl výšin.

Ne tak Lot. Z hlediska okolního světa byl v (jeho tehdejším) Las Vegas možná úspěšnější navenek, měl se čím honosit, domem a postavením. Ale ztratil vnitřní kontakt s Bohem. Nevyměnil ho sice za modly, ale už s ním neměl živý kontakt. V důsledku toho se zakalil jeho vnitřní zrak a on přestal vidět, rozlišovat.

Všimněte si toho obrovského rozdílu: Abraham v Sodomě nebydlí, ale ví, co ji čeká. Ví to díky svému hlubokému obecenství s Bohem. Lot v Sodomě žije, dotýká se ho to zcela bytostně a osudově - a přesto o tom, co přijde, neví. Protože ztratil živý kontakt s Bohem, vnitřně oslepl dávno dřív, než se to navenek stalo mužům kolem jeho domu.