15 září 2021

Po těchto událostech se stalo k Abramovi ve vidění slovo Hospodinovo: „Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna.“ (Gen 15,1)

Bůh ujišťuje Abrama, že je nejen jeho záštita, jejíž potřebu si v této chvíli uvědomoval ze všeho nejvíce. Ale bude i jeho "přehojná odměna". Už jsme si ukázali, že Abram zbohatl nejvíce v Egyptě, tedy díky své neposlušnosti, ale že se v něm muselo od té doby něco zásadního odehrát. Po bitvě se čtyřmi králi si totiž odmítl vzít válečnou kořist a být tak zbohacen způsobem, který by mohl vyvolat zášť a kontroverzi, ačkoli by na to podle tehdejších zvyklostí měl právo. Zvolil vyšší cestu, jenže ta bývá obtížnější. Stejně jako my byl Abram jen člověk z masa a kostí. Ačkoli se zachoval morálně na výši - a to s ohledem na svého Boha - přesto se v něm nepřestávaly ozývat pochyby, jestli tuto situaci přece jen vyřešil správně. Ta otázka je navěky stejná a zná ji každý: což si přece jen nemohl vzít, co mu náleželo (a každý na jeho místě by to byl udělal), a dál si věřit, modlit se, pěstovat své náboženství? A moment, to mu v první chvíli ani nedošlo, copak by tím nemohl ještě víc přispět na dobročinnost a udělat kdejaký dobrý skutek?

Pěstovat své náboženství, to jistě ano. Ale Abram chtěl víc, chtěl Boží blízkost. A Bůh v ní nedovolí žít člověku, který se nechce připodobňovat nebeskému obrazu. S Bohem nelze hrát nízkou hru. Je to jedna z duchovních zákonitostí: s Bohem je nutno stoupat na výšinu, jinak ho člověk bude míjet.

Abram ztratil, co mohl získat, odepsal zisk - ale poté Bůh přichází a ujišťuje ho o tom, že On sám bude jeho "přehojná odměna". Chce mu říci to, co mnohokrát opakoval Ježíš: není nikoho, kdo vědomě ztratil pro věčné království, aby nakonec nezískal mnohem víc.

„Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna.“ Abram však řekl: „Panovníku Hospodine, co mi chceš dát?" (Gen 15,1-2) P...