Abram dále řekl: „Ach, nedopřáls mi potomka. To má být mým dědicem správce mého domu?“ Hospodin však prohlásil: „Ten tvým dědicem nebude. Tvým dědicem bude ten, který vzejde z tvého lůna.“ (Gen 15,3-4)

Bůh přišel, aby Abramovi oznámil, že mu požehná, že ho ochrání, jinými slovy, že ho obdaruje... a on mu odpovídá velkým: "ach" Minule jsme pověděli, že vylévat své byť smutné srdce Bohu je v pořádku a že Bůh to Abramovi nevyčítal, naopak ho znovu ujistil o tom, co mu již předtím řekl: že se mu narodí syn, jakkoli se to zdá nemožné. Je přesto zajímavé se nad jejich rozhovorem zamyslet.

Jeden člověk kdysi napsal, že na začátku naší cesty, dokud neznáme Boha, je nám všechno jasné a předpokládáme, že Bůh vidí a chápe věci stejně jako my. Teprve později a postupně poznáváme, že ve skutečnosti se Bůh od nás liší, ale jen stěží jsme schopni si připustit, jak mnoho. Všimněte si tohoto rozhovoru: oba to myslí dobře, nemají jeden proti druhému nepřátelské úmysly, a přece se zcela míjejí. Bůh Abramovi opakuje to, co už řekl - on své slovo ostatně NIKDY nemění. Ale člověk to nemůže pojmout, to slovo je příliš, je přece nade vše zjevné, že to takto nemůže být. Obchodník Abram byl zvyklý vyjednávat, ale jeho protistrana (v tomto případě ovšem spíše pro-strana) nijak neustupuje, nenabízí kompromisy, nesnižuje laťku dobra, kterým ho zahrne - a Abramovi to přijde NEuvěřitelné. Načež vypouští z úst své veliké "ach"... vždyť to se nemůže stát...

Bůh věci vidí z hlediska věčnosti, člověk ze svého horizontu padlé lidskosti. Jejich náhledy se proto nemohou potkat, dokud člověk nevystoupí do výšin. Jedině zde začne být s Bohem ve shodě a zde mu začíná rozumět. K tomu výstupu potřebuje žebřík, či chcete-li - výtah. A tím je naše víra a posvěcení.