„Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna.“ Abram však řekl: „Panovníku Hospodine, co mi chceš dát?" (Gen 15,1-2)
Pokud jsme v Písmu svědky rozhovoru člověka s Bohem, pak obvykle snáze rozumíme člověku. Mluví z naší perspektivy, chápeme jeho svět, myšlenky, pohnutky, obavy - jsme zkrátka téhož "rodu". Rozumět Bohu je pro nás obtížnější. Zdá se nám, že je jaksi nevyzpytatelný - někdy přichází nečekaně, a jindy, kdy by bylo tak záhodno, aby přišel, protože člověk má problém, se kdesi skrývá či prodlévá. Jindy přijde, a místo aby se zaměřil právě na onen problém, začne hovořit o něčem jiném, co s tím zdánlivě nesouvisí. Často mluví v obrazech, náznacích... Je zřejmé, že duchovní komunikace není snadná disciplína a člověk se jí musí celý život učit.
Jestliže jsme nyní svědky rozhovoru Boha s Abramem, pak je nutno si uvědomit, že to není běžná modlitba. Abram ohledně své uvadající naděje na narození syna vzdychal jistě už vícekrát. Nyní ho však Bůh navštívil ve vidění, a mluví tak spolu "tváří v tvář". Bůh přichází a ujišťuje ho o tom, že ho odmění. Načež se ho Abram smutně zeptá: a co mi chceš dát, Bože?
Je to tak v pořádku?
Bůh, zdroj všeho, dávající své dary zdarma a přicházející nyní k němu se zcela pozitivním poselstvím, obdaroval již Abrama mnohým a ten to ví. Stále však se mu nedostalo toho, po čem nejvíce toužil. Navzdory slavnému vítězství v bitvě, navzdory nadpřirozené ochraně, všemu požehnání, které dosud obdržel, je v jeho srdci stále jedno prázdné místo. Smutek jeho srdce nyní vytryskl ven.
Jedno z poselství Bible, zejména knihy Žalmů je, že u Boha je skutečně místo nejen pro chválu či prosbu, ale i pro smutek našeho srdce. Můžeme ho zde vylít... ale pak pozvednout oči vzhůru, sebrat se a uvěřit, že všechno není ztraceno, poslední bitva ještě není prohrána, náš Bůh není mrtev a svět se nám ještě nezhroutil. Bůh chápal Abrama v jeho slabosti a chápe i nás. Nic mu nevyčítal, naopak, ještě více ho ujistil.
A proto, je to tak v pořádku.
