Abram měl jako člověk následující Boha stoupat výše, Abram měl růst. Ale proč vlastně? Nespočívá snad náboženství jen v účasti na liturgii, úlitbě božstvu ve formě nějaké nemilé povinnosti, aby člověk, má-li splněno, mohl klidně pokračovat ve svém životu, dělat, co ho těší a jeho bůh mu už nepůsobil komplikace, nic dalšího po něm nechtěl, nestál mu v cestě?

Ale Abramovo náboženství bylo jiné a jeho Bůh se od ostatních lišil. To, co s ním Abram prožil, neprožil s žádnou předešlou modlou. Jeho Bůh mluvil, dával mu zjevení. A jak s ním Abram kráčel dál a dál, skutečně uchvacoval jeho srdce. Nešlo jen o plnění nepříjemných povinností, Abram to nemohl popsat jinak, než že k Bohu cítí stále více hlubokou úctu, oddanost, která nebyla vynucená, ale zcela upřímná.

Abram měl růst - předně ne jenom proto, že by chtěl být sám u sebe lepší, ale protože byl z určitého pohledu vyslancem tohoto Boha na zemi.

Abram měl růst - avšak ne proto, že by snad trpěl narcisními sklony a dělalo mu dobře uspokojovat se neustálým zdokonalováním se, nýbrž proto, že takový, jaký byl, zatím nemohl obdržet zaslíbení, která mu Bůh dal.

Jsou věci, které jsou od Boha dostupné každému člověku. Evangelium o spasení je určeno lidem všech epoch a ras, malým, velkým, starým, mladým... Člověk ho může přijmout takový, jaký je, nemusí se nejprve polepšit, změnit.

Ale to neznamená, že všechny dary Boží jsou pro každého stejně dostupné! Jsou věci, které nám Bůh nesvěří, dokud se naše charaktery nepromění. Podobně jako otec nepředá rodinnou firmu synu, o kterém ví, že ji za rok rozfofruje. Neznamená to, že ho nemiluje; musí ale čekat, až syn doroste úkolu, který před ním stojí.

Možná jsme přijali zaslíbení, která se ještě nenaplnila, protože bychom je zatím neunesli. Možná nás překvapuje, proč procházíme těžkými etapami, které nás drtí a zkouškami všeho druhu. Ale zachováme-li v nich věrnost, pak si při ohlédnutí zpátky uvědomíme, že stejně jako u Abrama byla i u nás při práci neviditelná moc, která tkala předivo našich životů tak, abychom sílili a rostli ve víře a na našich ramenou tak mohlo spočívat víc a víc věčného Božího bohatství.