„Pozdvihl jsem ruku k přísaze Hospodinu, Bohu nejvyššímu, jemuž patří nebesa i země, že z ničeho, co je tvé, nevezmu nitku ani řemínek k opánkům, abys neřekl: Já jsem učinil Abrama bohatým." (Gen 14,22-23)

Napsal jsem již dříve, že skutečná velikost člověka je v tom, kde hranice obecného, okolím přijímaného dobra převýší, a že Abram je dosud překonal přinejmenším třikrát. 

Poprvé, když se rozhodl nepřizpůsobit se ve věci náboženství a ponechat si jiné navzdory okolí. Utrpěl tím společensky a z pozemského hlediska znesnadnil život dalším generacím svých potomků.

Podruhé utrpěl ztrátu v oblasti podnikání, když se zachoval velkoryse k Lotovi a dal mu zvolit si, v které části země bude přebývat. Lot si samozřejmě vybral tu lepší - což pro Abrama znamenalo omezení na méně výnosné pastvy. Nebylo to jistě jednoduché, i on musel jako každý podnikatel "uprostřed měsíce shánět na výplaty" (tj. získat tolik, aby trvale uživil celé osazenstvo farmy, které postupně narostlo na stovky lidí).

Potřetí se u Sodomy zřekl zisku, který se svou výší mohl rovnat dnešnímu jackpotu v loterii. Abram byl člověk z masa a kostí a jistě věděl, jakou ztrátu podstupuje. Uvnitř se mu ozýval stejný vnitřní hlas, který jako komukoli jinému v podobné situaci neopomene sdělit, že se asi zbláznil, když nechá takovou příležitost uplynout.

Vždyť to není tak dlouho, kdy Abram zbohatl v Egyptě díky klamu. A dnes odmítá bohatství, na něž by měl nezpochybnitelný nárok, s odkazem na svého Boha! „Pozdvihl jsem ruku k přísaze Hospodinu, Bohu nejvyššímu, že z ničeho, co je tvé, nevezmu nitku ani řemínek k opánkům..."

Náboženství, které nic nestojí, za nic nestojí. Dokud by Abramovo náboženství spočívalo ve svobodomyslném žvanění o duchovnu, dokud by se nedotklo jeho peněženky, těžko bychom mu ho uvěřili. Ale on se za tu dobu, kdy následuje svého Boha, hluboce změnil - protože tam, kde se změní postoj člověka k penězům, to nelze zpochybnit.