Pak řekl Abramovi král Sodomy: „Dej mi lidi, a jmění si nech.“ Abram však sodomskému králi odvětil: „Pozdvihl jsem ruku k přísaze Hospodinu, Bohu nejvyššímu, jemuž patří nebesa i země, že z ničeho, co je tvé, nevezmu nitku ani řemínek k opánkům..." (Gen 14,21-23)

Abram již nebyl stejný, následováním Boha se změnil. Je to viditelné na jeho rozhodnutí pro vědomou ztrátu - mohl si ponechat majetek Sodomy a podle tehdejších zvyklostí by mu nikdo nemohl říct, že na něj nemá právo. Nikdo se však nestane velkorysým jen tak, musí k tomu vyrůst. Každý růst osobnosti provází přinejmenším trojí bolest: bolest prozření, bolest přerodu a bolest odmítnutí.

Prozření znamená uvidět věci jinak, než je člověk doposud viděl; opustit běžný, přijímaný způsob nahlížení a odvážit se pozvednout výš a pohledět odtud nově. Bolest prozření, která tento proces provází, je jako světlo, které nepříjemně proniká do otevírajících se víček a přináší narušení dosavadního spánku: věci tedy nejsou zcela takové, jako jsem je dosud viděl? Nejsem tím, za koho jsem se považoval? Říká se, že průměrný člověk se na světě cítí dobře, svět je jako zrozen pro něj, vzájemně si rozumí a nikde nenaráží. Jak dobré dosud bylo notovat si s lidmi kolem, jak nám bylo "vše jasné a určitě jsme se nemýlili"?

Nové světlo přinese člověku nové poznání a s ním i zaslíbení nové svobody. Nicméně s ním přichází i krize - bolest přerodu, protože nyní je třeba se mu přizpůsobit. Nastává etapa, kdy člověk začíná jinak smýšlet, jinak žít. Přitom zjišťuje, že to není vždy snadná cesta a staré návyky, onen "starý člověk" ještě tahá za otěže mocí setrvačnosti. Kdo vytrvá, zvítězí, neboť toto "pravé světlo" s sebou přináší i novou moc k vítězství.

Jestliže se pak člověk v té či oné oblasti změní, dosvědčí mu to, že věci opravdu jsou jinak, než si on sám a jeho okolí dříve mysleli a že je mnohem lepší žít na vyšší rovině, na kterou ho nové poznání přivedlo. Nicméně tím se zákonitě vzdálí těm, kdo toto světlo nepřijali (nebo přijali, ale nenásledovali). Je jiný a jakkoli vnitřně vyrostl, z vnějšího hlediska zakouší neporozumění s těmi, se kterými byl dříve tak zajedno. On může pochopit je, oni však nejsou s to pochopit ho. Zakouší proto bolest odmítnutí - určitou míru samoty a nepochopení ("je nějakej divnej"), jako v minulosti všichni, kdo svou dobu přerostli a stoupali výše. Ostatně, i v naší historii o tom nacházíme dostatek příkladů.