Podmínky které prospívají růstu víry, nejsou vnější. Je to přesně naopak: lidé s největší vírou vyrostli v těch nejobtížnějších podmínkách, zatímco tam, kde je člověku vše usnadněno, snadno upadá. K růstu víry proto neoddělitelně patří krize víry, jakkoli se to zdá podivné. Člověk si může příliš snadno plést víru se životem na růžovém obláčku, kdy se záměrně snaží nevidět, co jeho přesvědčení odporuje a utíkat před tím. Ale právě srážka s realitou, kterou prožíváme snad až jako vykolejení, nás přivádí k přehodnocení naší víry, k akceptování reality a k hledání Boha takového, jaký skutečně je. Pokud by k tomu nedocházelo, byli bychom v pokušení zůstávat stále na stejné úrovni. Krize víry nemilosrdně odhalí, kde jsme za víru pokládali spíše vlastní naivitu. Je to bolestné, ale nutné prozření.