29 května 2021

A farao o něm vydal svým lidem příkaz. Vyhostili jej i jeho ženu se vším, co měl. (Gen 12,20)

Jak hrdě se nesla Abramova karavana směrem k hlavnímu městu, když do Egypta vstupovala! Lidé se zastavovali a všímali si jejich vozů, dobytka, počtu lidí, všeho nákladu - a byli si vědomi, že Abram k nim nepřichází jako žebrák, ale spíše jako významný host. Potřebuje teď útočistě jejich země, ale přináší své bohatství, bude zde nakupovat na trzích a potřebovat další služby. Takoví hosté byli vítáni, dveře pro ně byly otevřené.

A s jakou hanbou se Abram vracel zpátky... Zpráva o tom, co se stalo, se rozkříkla - něco tak peprného se v Egyptě dlouho nestalo, aby sám farao byl pokořen kvůli lži tohoto cizince. Abram si nyní všímal stejných lidí, kteří se okolo zastavovali a dívali se na něj s rozhořčením a pohrdáním. Zdálo se mu, že nejen lidé, ale snad i stromy u cesty, zvířata a ptáci si švitoří tu zlou pověst: hleďme, to je ten, který oklamal Egypt, který přivedl faraona, jejich boha, k zoufání a hněvu, takže ho musel potupně vyhnat!

Karavana po cestě ztichla. Nahlas si sdělovali jen nejnutnější pokyny pro cestu, ani děti neprojevovaly obvyklou radost, jakoby i na ně dolehla vážnost okamžiku. Mezi Sárou a Abramem panovalo napjaté mlčení.

To samo stačilo na to, aby se Abram octl v hluboké sklíčenosti, ale navíc ho zaměstnávala zvláštní věc. Svého nového Boha poznal až po sedmdesátce. Domníval se, že v tomto věku už ví, o čem je život a náboženství, vždyť je jako ostatně každý pěstoval celý život. Ale nyní zjišťoval, že se od té doby, co přijal svého nového Boha, uvnitř mění. Nyní hanbu, kterou zažil, bere daleko osobněji než dřív. Navíc má dojem, že selhal nejen před Egyptem a svým okolím, ale že se o jeho život a počínání Bůh velmi osobně zajímá, jakoby byl nějakým zvláštním způsobem propojen s jeho svědomím. Bylo to jiné, než to zažil dříve - modlám stačilo docela neosobní dodržení požadovaných rituálů a několika nařízení. Ale nyní, jako ctitel neviditelného Boha, před ním stál tak trochu jako otevřená kniha a zdálo se, že se Bůh velmi citlivě zajímá o to, jaké postoje má Abram v srdci.

A navíc, hanbou, kterou si odnáší, jako by byla před okolním světem poskvrněna i pověst tohoto Boha. Abram si stále více připadal jako jakýsi jeho vyslanec na zemi. Nemohl se ubránit překvapení, jak velmi mu vadí jeho selhání i v tomto světle - jestliže ho kárají Egypťané za jeho počínání, nepadá tím stín hanby i na jeho Boha? 

Uvědomoval si jasně, že nikdy dřív ho jeho náboženství tak hlukoko uvnitř nezasahovalo, nebylo nikdy tak osobní.

„Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna.“ Abram však řekl: „Panovníku Hospodine, co mi chceš dát?" (Gen 15,1-2) P...