12 května 2021

Když už se chystal vejít do Egypta, řekl své ženě Sáraji: „Vím dobře, že jsi žena krásného vzhledu. Až tě spatří Egypťané, řeknou si: ‚To je jeho žena.‘ Mne zabijí a tebe si ponechají živou. Říkej tedy, žes mou sestrou, aby se mi kvůli tobě dobře dařilo a abych tvou zásluhou zůstal naživu. (Gen 12,11-13)

Něco zásadního se změnilo navenek - nadešlo sucho a země přestala dávat úrodu. Ale jakkoli se měnily vnější okolnosti, Abram s překvapením zjišťoval, že uvnitř prožívá věci jinak než před lety. Nyní má v sobě zvláštní klid, jako by se ho vnější krize nedotýkala zdaleka tak silně jako lidí okolo, kteří Boha neznali. Dokonce byl chvílemi v pokušení nechat věci prostě běžet spádem a nepodnikat nic - vždyt jak se mu zdá, jeho nový Bůh ho přivedl sem, ale teď ho neposílá odtud. Je tedy správné odcházet? Jenže nedělat nic je zcela nelogické, rovná se to čirému bláznovství. Pastviny jsou zdevastované a naděje na obnovu malá. Všichni kolem to vidí podobně a ujišťují ho - nyní je třeba odejít, aspoň na čas.

Jenže ve chvíli, kdy se pro odchod definitivně rozhodl, si všiml, že ho opustil jeho vnitřní pokoj. Neuměl si to vysvětlit, vždyť dřív, když se pro něco po zralé úvaze rozhodl, to bylo přesně naopak: vnitřní pokoj nabýval, jakmile tu záležitost konečně "rozetnul". Ale nyní...

Jakmile člověk opustí místo, kam ho Bůh uvedl - a na rozdíl od Abrama je to v Novém zákoně v prvé řadě místo duchovní - ztrácí vnitřní sílu. Ten kompas je neúprosně přesný. To je poselství J 15,4: zůstává-li člověk v Kristu, má sílu odolávat, jestli tuto půdu ve svém srdci opustí, vnitřně uvadá.

Důležité je všimnout si, že Abram zakusil ztrátu pokoje nikoli až v Egyptě, nýbrž ještě v zaslíbené zemi v tom okamžiku, když se pro odchod rozhodl. Instruuje Sáru ještě dřív, než do Egypta vstoupil, aby předstírala, že je jeho sestrou. Měl strach, že by ho kvůli ní zabili. Ale ten stejný důvod k obavě - žárlivost na krásnou ženu cizozemce - existoval přece celou dobu i mezi Kenaanci! Dokud však Abram zůstával v Boží linii, měl vnitřní moc a sílu odolávat, navzdory okolnostem. Jakmile ji opustil, tuto sílu ztrácí - a v jeho nitru k tomu dojde dříve, než ty okolnosti nastávají. Ve skutečnosti je tedy na nich nezávislý, je to daleko víc otázka toho, co se odehrává v jeho srdci a vztahu k Bohu.

Jak podivuhodná věc je onen "Shalom" - pokoj Boží, kterým nás Bůh doprovází po svých cestách! Často se uvnitř našeho srdce projevuje jakoby nelogicky, nepochopitelně, ba často až v protikladu k tomu, co se odehrává kolem nás navenek. Jak dobré je neopouštět místa, na kterých ho v plnosti zakoušíme a neměnit je za jiná, kde ho ztrácíme.


„Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna.“ Abram však řekl: „Panovníku Hospodine, co mi chceš dát?" (Gen 15,1-2) P...