09 května 2021

I nastal v zemi hlad. Tu Abram sestoupil do Egypta. (Gen 12,10)

Abramova zkušenost byla, že od té doby, co následoval nového Boha, mu život fungoval lépe než dřív. To ale skončilo, když v zemi nastal hlad.

Doposud ho Bůh vedl (hlasem, viděním či silným vědomím - ať už to nazveme jakkoli,  byla to nějaká forma "zjevení"), kam jít. Když ale Abram nyní poznal, že následování Božího vedení neznamená, že mu nemohou vyvstat problémy, rozhodl se na nepříznivou situaci zareagovat sám. Neptal se Boha, co dělat, a pokud ano, nedostal žádnou odpověď. Kdyby tehdy už byl mužem víry, ke kterému dospěl později, počkal by a nejednal bezhlavě. Ale svíral ho vnitřní neklid, a tomu nepřidávali ani ostatní členové karavany, kteří na něj naléhali, že teď přece je třeba něco udělat.

Abram zatím nechápal, že ta země, kterou mu Bůh daroval, má význam v jeho svrchovaném plánu se světem a že ho Bůh chce dovést ke zvláštnímu způsobu, jak jeho dar uchopit. Je to tak s jeho dary ostatně dodnes. Abramova víra ještě nedosahovala té úrovně, aby se mohl utkat s obtížemi takového rozsahu, ani nemluvě o ostatních. V reakci na kritickou situaci sestoupí člověk obvykle o stupeň níže, než byla jeho dosavadní morální výše a reaguje zkratkovitě (okolí se nestačí divit, co ho to jen popadlo, že je teď takový?) I Abram se rozhodl raději to už nepřehánět s nějakou duchovností a vrátit se k jistotám. Což ovšem na cestě následování bývá počátek pádu.

Začali se tedy balit, aby opustili místo, kam je Bůh uvedl.

„Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna.“ Abram však řekl: „Panovníku Hospodine, co mi chceš dát?" (Gen 15,1-2) P...