I nastal v zemi hlad. (Gen 12,10)

Abram byl zmaten. Jeho následování nového Boha bylo pro něj zatím mnohem úspěšnější, než by si byl pomyslel. Tento Bůh ho provázel a přivedl sem - nevíme sice, jakým způsobem, ale víme, že mu cestu ukazoval („odejdi... do země, kterou ti ukážu. 12,3) Vědomí zvláštní ochrany, vědomí, že je s ním nadpřirozená síla, která mu dává prospěch, chrání ho na jeho cestách - to všechno se z jeho nitra ještě úplně nevytratilo, jenom se těžko orientoval v rozporu mezi tím, co cítil uvnitř a jak věci vypadaly navenek.

Abram se samozřejmě ptal sám sebe, jestli se nespletl a neudělal chybu - je opravdu na tom správném místě? Ale ať se na to díval z jakéhokoli úhlu pohledu, nemohl než konstatovat, že o tom nemůže být pochyb. Šel pouze tam, kam ho tento Bůh vedl a nezmýlil se v tom. Vždyť mu to zde znovu dosvědčil, když se mu zjevil.

Neudělal tedy chybu. Ale chyba tu každopádně je, a velká - věci už nefungují. Jestliže se Abram nepletl, znamená to jediné - tento Bůh není tak mocný, dokonce snad všemocný, jak se mu někdy zdál. Ve svém životě byl svědkem toho, že lidé z okolních kmenů vyměnili svou modlu za jinou, když zjistili, že jim nepřináší ochranu, úspěch a vítězství v bojích, která čekali. Nebo nevyměnili, ale přidali ke stávající novou, od které čekali víc. Zřejmě to tak už s Bohy chodívá. Každý sice něco uctívá, ale nastanou chvíle, kdy si každý musí pomoct sám.

Zřejmě tedy nezbývá, než zemi opustit a vydat se někam, kde ještě je hojnost. Jestli v tomhle na světě existuje nějaká jistota, pak se jí ne nadarmo říká "obilnice světa" - Egypt.

Pohleděl na jeden z posledních oltářů, který v zemi vybudoval. Tušil, že v Egyptě žádný oltář Hospodinu nepostaví, a připadal si trochu podivně při myšlence, že odtud odejde. Jakoby těmi oltáři zvěstoval obyvatelům Kannánu něco, čemu teď už sám tak úplně nevěří.