05 května 2021

I nastal v zemi hlad. (Gen 12,10)

Abram byl zmaten. Jeho následování nového Boha bylo pro něj zatím mnohem úspěšnější, než by si byl pomyslel. Tento Bůh ho provázel a přivedl sem - nevíme sice, jakým způsobem, ale víme, že mu cestu ukazoval („odejdi... do země, kterou ti ukážu. 12,3) Vědomí zvláštní ochrany, vědomí, že je s ním nadpřirozená síla, která mu dává prospěch, chrání ho na jeho cestách - to všechno se z jeho nitra ještě úplně nevytratilo, jenom se těžko orientoval v rozporu mezi tím, co cítil uvnitř a jak věci vypadaly navenek.

Abram se samozřejmě ptal sám sebe, jestli se nespletl a neudělal chybu - je opravdu na tom správném místě? Ale ať se na to díval z jakéhokoli úhlu pohledu, nemohl než konstatovat, že o tom nemůže být pochyb. Šel pouze tam, kam ho tento Bůh vedl a nezmýlil se v tom. Vždyť mu to zde znovu dosvědčil, když se mu zjevil.

Neudělal tedy chybu. Ale chyba tu každopádně je, a velká - věci už nefungují. Jestliže se Abram nepletl, znamená to jediné - tento Bůh není tak mocný, dokonce snad všemocný, jak se mu někdy zdál. Ve svém životě byl svědkem toho, že lidé z okolních kmenů vyměnili svou modlu za jinou, když zjistili, že jim nepřináší ochranu, úspěch a vítězství v bojích, která čekali. Nebo nevyměnili, ale přidali ke stávající novou, od které čekali víc. Zřejmě to tak už s Bohy chodívá. Každý sice něco uctívá, ale nastanou chvíle, kdy si každý musí pomoct sám.

Zřejmě tedy nezbývá, než zemi opustit a vydat se někam, kde ještě je hojnost. Jestli v tomhle na světě existuje nějaká jistota, pak se jí ne nadarmo říká "obilnice světa" - Egypt.

Pohleděl na jeden z posledních oltářů, který v zemi vybudoval. Tušil, že v Egyptě žádný oltář Hospodinu nepostaví, a připadal si trochu podivně při myšlence, že odtud odejde. Jakoby těmi oltáři zvěstoval obyvatelům Kannánu něco, čemu teď už sám tak úplně nevěří.

„Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna.“ Abram však řekl: „Panovníku Hospodine, co mi chceš dát?" (Gen 15,1-2) P...