I nastal v zemi hlad. (Gen 12,10)

Přišel zlom a kouzlo, kterým ho Bůh doposud obestíral, zjevně přestalo působit.

Abram si samozřejmě všiml souvislosti mezi tím, že Boha uposlechl a tím, jak se mu stále víc dařilo. Poprvé vykročil na nejistou půdu, když s celou rodinou definitivně opustil Ur. Ale věci byly stále lepší, až do Cháranu. Zde, kde ekonomicky vyspěl, udělal velké rozhodnutí mezi časným a věčným. Poprvé "odepsal" to, co od Boha získal a šel do méně civilizované země, do větší nejistoty. Následování Boha se mu zatím vyplatilo, zbohatl a dařilo se mu dobře. Kdyby to bylo jediné, na čem mu záleželo, z Cháranu by neodešel. Co ho pohnulo k odchodu? Byla to pošlušnost Bohu nebo spíše fakt, že stále nedosáhl plnosti zaslíbení - neměl slíbenou zemi a neměl potomka? Ve světle toho, jak poznáváme jeho charakter doposud a změny, ke kterým dozrál teprve později, si nebudeme dělat velké iluze. Abram byl zatím schopen ztratit své pozemské věci - protože očekával, že najde pozemské věci ještě lepší.

Jakkoli to není snadné přijmout, na své cestě následování býváme někdy nečekaně vykolejeni, jinak řečeno: Bůh si používá k našemu růstu "hlad". Existuje-li něco, co v životě velmi postrádáme, kde nás tlačí pata, je to možná místo, kde nás Bůh chce obzvášť požehnat. Ale chce to udělat svým zvláštním způsobem, ve kterém nás vede k vnitřní proměně. Jak jednou řekl A.W.Tozer: "Má-li Bůh člověka požehnat, nejprve ho musí přemoct". Tyto zvláštní Boží způsoby však Abram ještě neznal - zatím šlo všechno jako po drátkách, jednoduše a z Abramova pohledu směřovalo k cíli. Nemůže to už trvat dlouho, a přijde potomek, kterého mi Bůh přislíbil, říkal si.

Nastalá krize s ním proto hluboce otřásla. Co si počne, když mu nyní mezi rukama utíká vše, co prozatím od Boha dostal? Věci přestaly fungovat, slíbená země se stává neobyvatelnou... Abram ještě v plnosti neznal víru, jejímž otcem se měl stát. Zareagoval proto zkratkou. Byly to právě krize, tato, a mnohé další, které ho dovedou k poznání a nabytí skutečného bohatství, které nám i dnes, po čtyřech tisících letech, může předávat.