10 listopadu 2021

I řekl mu: „Vezmi pro mne tříletou krávu a tříletou kozu a tříletého berana, hrdličku a holoubě.“ (Gen 15,9)

Bůh uzavřel první smlouvu s Abramem jako důkaz, že mu daruje zemi. Když Abram kolísal ve víře (Gen 15,8), neviděl Bůh silnější důkaz než ten, že se mu zaváže smlouvou. Podobné smlouvy spolu uzavíraly sousední kmeny, aby si vymezovaly teritoria, přislibovaly válečnou pomoc a obecně se vyhnuly sporům, byla to tedy záležitost dobře známá. Samozřejmě to předpokládalo, že strany budou vůči sobě věrohodné. Proto, a jako zapřisáhnutí se božstvům (které mělo zajistit smrtelnou vážnost slibů), se při uzavírání prolévala krev. Tím, že Bůh uzavřel smlouvu podobným způsobem, chtěl Abrahamovi říct: věř, takto se věci stanou, je-li totiž někdo věrohodný, jsem to právě já. Neboj se, Abrame a nepochybuj.

První smlouva byla tedy smlouvou o přebývání Izraele na zemi, uzavřenou prolitím krve zvířat. Odpovídá období Staré smlouvy, v níž došla naplnění: jde v ní o osud Židů na zemi a v jejím rámci jsou přinášeny oběti zvířat.

Když se Bůh vzdálil, přiběhl Abram do stanu k Sáře, obejmul ji a radostně volal: Sáro, představ si, co jsem právě zažil! Je to jisté! Bůh mi potvrdil svá zaslíbení smlouvou! Sára, tradičně k Abramovým euforiím poněkud skeptická, tentokrát už neodolala a nechala se jeho nadšením nakazit. Toho večera se v Abramových stanech dlouho do noci svítilo - osmdesátníci Abram se Sárou ruku v ruce tančili, hodovali, slavili a radovali se... Vždyť brzy už, brzy jejich čekání skončí!

Tu řekla Sáraj Abramovi: „Mé příkoří musíš odčinit. Sama jsem ti dala svoji otrokyni do náruče, ale ona, jakmile uviděla, že je těhotná, pře...