V ten den uzavřel Hospodin s Abramem smlouvu: „Tvému potomstvu dávám tuto zemi od řeky Egyptské až k řece veliké, řece Eufratu, zemi Kénijců, Kenazejců a Kadmónců, Chetejců, Perizejců a Refájců, Emorejců, Kenaanců, Girgašejců a Jebúsejců.“ (Gen 15,18-21)
Když Abram uslyšel Boha a přijal ho za svého, vnimal jeho vše převyšující moc. Okolí však tohoto Boha neuctívalo, a tak to zůstávalo víceméně osobní záležitostí. Praktikoval proto své náboženství v kruhu rodiny a "farmy". Postupně si ale stále více uvědomoval, že tento Bůh se neliší od druhých jen jménem, ale že všechny ostatní převyšuje svou mocí. Toto poznání stále rostlo a dosáhlo vrcholu, když s ním Bůh uzavřel první smlouvu a sdělil mu, že zůstane Bohem jeho potomstva už navěky, přičemž vše naplno začne teprve za 400 let! Abramovým potomkům dá Bůh území od Nilu až k Eufratu, a to pro nepravost jeho obyvatel. Abram většinu těchto národů znal, ostatně přebýval mezi nimi v menšině - neuměl si představit, kam se odtud asi podějí? (Takže to pro něj musela být tak trochu sci-fi.)
Eufrat tvořil pro tehdejší obyvatele přirozenou hranici, doslovnou nebo jen pomyslnou, vnímali svět "tady" nebo "tam" za Řekou. Přitom drtivá většina z nich v Zaeufratí nikdy nebyla - znali tuto oblast jen z vyprávění, když odtud přijížděly karavany naplněné zbožím dalekého Východu. Abram však za Řekou dříve žil, měl tedy konkrétní povědomi o rozloze slíbeného území i o tom, jak asi vypadá, obydleno cizími kmeny.
Oproti dřívějšku se nyní něco zásadního změnilo: tento Bůh už není jeho soukromým Bohem, interní záležitostí jeho kmene, nýbrž s ním mluví jako vládce světa a času. Jako ten, který může rozhodnout o národech, o jejich bytí a nebytí, o časech historie, kdy se zde na zemi může uskutečnit to či ono. Podotkněme, že Písmo neučí, že vše, co se na zemi děje, je Bohem přímo řízeno, jen tolik, že vše je dopuštěno. Ve světovém dění hraje rozhodující roli člověk - mnohé události by se byly odehrály jinak, kdyby se jejich aktéři jinak zachovali (Gen 15,16). Navíc, Písmo odhaluje, že do historie aktivně vstupuje i Boží nepřítel - ale to vše už by bylo na jinou úvahu...
Jako memento nám však musí znít, že Izrael nikdy neobýval celé území, které mu zde Bůh svěřuje. Je to území zhruba velikosti Polska, přičemž třeba dnešní Izrael z něj nezabírá ani desetinu. I v dobách své největší slávy dosáhl snad poloviny této rozlohy. Z Písma víme proč - pro jejich selhání. Nicméně my si odtud musíme vzít ponaučení, že naše cesta není zaznamenána do posledního puntíku někde na pergamenu osudu - jestli urazíme její plnost nebo jen část, o tom rozhodujeme z největší míry my sami.
