13 listopadu 2021

Sáraj, žena Abramova, mu nerodila. (Gen 16,1)

Radostná nálada v Abramových stanech trvala ještě týdny. Jakkoli toho roku bojovali s nepřízní počasí a stáda byla zasažena úhynem jehňat, Abram musel hledat náhladu za svého pobočníka, který náhle zemřel, všechny tyto a další problémy zcela zastínila radost z očekávání potomka. Všichni dělníci a pastýři na farmě cítili tu novou svěží atmosféru a ožili spolu s ním. Práce jim šla mnohem líp od ruky.

Nálada se ale začínala postupně měnit, prvně u Sáry. Když ani po několika týdnech neoznámila Abramovi radostnou novinu, začínala se stahovat do sebe, mluvila stále méně a na tváři se jí objevoval rezignovaný výraz. Někdy si něco sama pro sebe pobrukovala. Abram zpočátku nerozuměl, ale pak se mu zdálo, že slyší podivné výrazy ve starém kaldejském dialektu, něco jako "biologické hodiny". Vůbec neměl tušení, oč jde.

Abram dokázal nějaký čas po uzavření smlouvy zůstat myslí v nebeské oblasti. Pak ji ovšem postupně opouštěl s tím, jak mu okolní svět poskytoval stále více důkazů o tom, že jeho očekávání je nereálné. Aniž si to nějak teologicky definoval (ostatně nebyl teolog předtím ani potom), prožíval právě zásadní krizi víry. Nejprve se setkal s Bohem a slavně uvěřil. Ale poté musel to, čemu uvěřil, vnitřně držet navzdory tlaku okolí - událostí i lidí. Čas plynul a on už necítil Boha tak, jako když se s ním prvně setkal. Situace ho začala přemáhat, pociťoval prázdnotu a zklamání. Jeho ruce poklesly.

Z krize víry vedou dvě cesty - jedna (namáhavá, ale vítězná) vzhůru, druhá (samospádem) do bahna nížiny. Abram se octnul na té druhé.

Tu řekla Sáraj Abramovi: „Mé příkoří musíš odčinit. Sama jsem ti dala svoji otrokyni do náruče, ale ona, jakmile uviděla, že je těhotná, pře...