17 listopadu 2021

Sáraj, žena Abramova, mu nerodila. Měla egyptskou otrokyni, která se jmenovala Hagar. Jednou řekla Sáraj Abramovi: „Hle, Hospodin mi nedopřál, abych rodila, vejdi tedy k mé otrokyni, snad budu mít syna z ní.“ (Gen 16,1-2)

Pád do hlubiny nevěry u Abrama nepřišel náhle. Můžeme předpokládat, že očekávání a úsilí zůstat na tom, čemu uvěřil, trvalo po uzavření první smlouvy přinejmenším měsíce. Ale pak semínko pochyb zakořenilo a vydalo neblahé plody, prvně u Sáry, která nebyla přímo účastna Abramových setkání s Bohem. Její úvaha se proto nezakládá na proměněné mysli, neprožila s ním stejné výšiny. Nahlíží problém docela pragmaticky a jako první se vyslovila jasně: tahle cesta s Bohem k cíli nevede, zařiďme se tedy jinak.

Problémem věřících je ten, že jsou často idealisté tam, kde by měli být pragmatičtí, a pragmatičtí tam, kde by měli být idealisté. Snaží se vírou držet věcí, které v té podobě Bůh vůbec nezaslíbil, a které proto nemohou fungovat, a opomíjejí věci, kde by svou vírou uctili Boha. Víra je vždy zápas mezi reálným a očekávaným, zápas, ve kterém nám Bůh bude stát nablízku, pokud ho budeme hledat. Je to napětí mezi zaslíbením a realitou, které se tříbí nejen na dané skutečnosti, ale (jako v tomto případě) často na otázce času.

Je třeba mít se velmi na pozoru ve chvílích, kdy se začne ozývat nevěra ve formě pocitů zklamání jako u Sáry ("Hospodin mi nedopřál..."). Namísto víry člověk zaktivuje logiku a tehdy ho napadne spousta rozumně vypadajících řešení, z nichž ani jediné není tím, které ho dovede k pravému cíli. Naopak jako u Abrama se tím jeho cesta podstatně zkomplikuje.

Tu řekla Sáraj Abramovi: „Mé příkoří musíš odčinit. Sama jsem ti dala svoji otrokyni do náruče, ale ona, jakmile uviděla, že je těhotná, pře...