Když Abram uslyšel, že jeho bratr byl zajat, vytrhl se svými třemi sty osmnácti zasvěcenci, zrozenými v jeho domě, a sledoval útočníky až k Danu. (Gen 14,14)

Napsal jsem, že si Abram všímal určitých změn, které se odehrály v jeho nitru od té doby, co následoval nového Boha. Skutečně nikdy neslyšel o tom, že by nějaké vnitřní přerody zažívali uctívači model. Tam přeci o nic takového nešlo, snad jen o náboženskou zanícenost a neopomínání přinášet oběti.

Abram se přitom v oblasti víry nestával silnějším, ale spíše slabším. Zjistil, že na této cestě se nestačí vší silou chopit svého přesvědčení, že to, co se Bohu líbí, člověka převyšuje a sám ze sebe tak jednat často nedokáže. Například velkorysost vůči Lotovi, která byla Bohem tak bohatě odměněna - uvědomoval si, že by se sám od sebe takto dřív zřejmě nezachoval. Životní zkušenost mu přeci říkala, že ten, kdo si nedokáže utrhnout, co příležitost nabízí, nakonec ostrouhá. Ale poznal, že na cestě víry to bylo spíš naopak.

Lidé, kteří neznají křesťanskou víru a Boží moc k proměně srdce, se domnívají, že v křesťanství jde o hraní jakési zbožné role. Snažit se být laskavý, ústupný, vždy hodný a milý (něco jako zbožný Mirek Dušín prostý všeho testosteronu). Hrát roli, i když ji přijmu dobrovolně, však stále ještě není změna vnitřní, ale vnější. Je to oblečení kabátu nebo spíše kazajky, která člověka ochromuje, aby se neprojevovaly jeho hrubé vlastnosti. Po chvíli toto sevření plodí frustraci, sklíčenost a skrytou agresi, potřebu sublimace potlačovaného duševního života do věcí, které náboženství zapovídá - bezvýsledný kruh prohry, viny a úporných snah o změnu, která nenastává.

Abram zjistil, že některé věci má spíše umět pustit a neprosazovat silou, že od Boha přijme více skrze očekávání, víru. Ale ve chvíli, kdy se dověděl, že Lot byl zajat, okamžitě, s plným rizikem se bez přemýšlení vrhnul do jeho záchrany. V této akci šlo bezesporu o životy, Lotův, Abramův, nebo jejich rodin a mužů. Bylo to zřejmě poprvé, kdy se Abram vydal do války, ve které mohl během pár okamžiků zahynout.

Jeho rozhodnost je obdivuhodná - riskuje úplně vše pro člověka, který se k němu nezachoval nejlíp. Jak to, že se stával méně rozhodným v jedné oblasti... ale vůbec ne méně rozhodným v jiné? Kdyby Abram bral na sebe ony zbožné role ve snaze být hodným člověkem, kdyby jeho proměna nepřicházela zevnitř ven, viděli bychom v něm člověka, jehož síla je dušena, člověka chromého, neschopného akce. Ale jeho proměna byla jiná, charakteristická pro všechny následovníky Boha: stával se beránkem tam, kde byl dříve kozlem, a lvem tam, kde byl spíše bázlivý.

Někdy měl dojem, že sám sebe úplně nepoznává. Ve chvíli, kdy vyrazil se svými muži proti útočníkům, však na takové myšlenky neměl ani pomyšlení.

Útočníci pak pobrali všechno jmění Sodomy a Gomory i všechny potraviny a odtáhli. Vzali s sebou též Abramova synovce Lota s jeho jměním, sídlil totiž v Sodomě, a odtáhli. Tu přišel uprchlík a pověděl o tom Hebreji Abramovi, který bydlel při božišti Emorejce Mamreho... (Gen 14,11-13)

V okolí Mrtvého moře, asi 60 km od místa, kde Abram pobýval, došlo ke kmenové válce. Po léta podrobené kmeny se vzbouřily a pokusily se vydobýt z nadvlády silnějších, ale neuspěly. Nájezdníci pak vyplenili celou oblast včetně měst Sodomy a Gomory. Abram byl dost daleko a hlavně vysoko v horách na to, aby se ho tato událost osobně netýkala, jenže - v Sodomě se přeci usadil jeho synovec Lot.

Prokazovat velkorysost těm, kteří nám ji neprokázali, vyžaduje člověka charakteru. Copak nemohl být nyní Abram v pokušení pomyslet si: co je mně do toho, Lot má co chtěl, vždyť si vybral lepší díl země a teď ho postihl spravedlivý úděl? Jak by to bylo lidské...

Ale je zřejmé, že Abram se od něj ani po jejich rozchodu vnitřně neoddělil. I tato skutečnost dokládá Abramův charakter "abba", otce rodu: zodpovědnost za mladšího Lota pociťuje nadále, i když mohl být z jeho počínání zklamán. Bylo by pro něj snazší a mnohem méně riskantní, kdyby nad ním zlomil hůl a ponechal ho v bryndě, kterou si koneckonců vysloužil sám.

Vždyť kdo ví, jak by se na jeho místě zachoval Lot?

"Teď projdi křížem krážem tuto zemi, neboť ti ji dávám.“ Hnul se tedy Abram se stany, přišel a usadil se při božišti Mamre, které je u Chebrónu. I tam vybudoval Hospodinu oltář. (Gen 13,17-18)

Byla to krásná cesta, zatím ta nejlepší, kterou Abram skrze zaslíbenou zemi vykonal. Jen tak procházet a kochat se pohledem kolem, radovat se v Bohu. Dnes bychom řekli: taková "dovolenková", o takovém pojmu by ovšem tehdy neměl nikdo ani potuchy.

Abram si znovu uvědomoval vnitřní změny, které se v něm odehrávají. Dřív, než se vydal za Bohem, byl schopný obchodník. Uměl využívat příležitostí, když se naskytly, a věděl, že je třeba nenechat je uplynout. Tomu rozuměl a dokázal je reálně zužitkovat, proměnit v zisk, a proto jeho podnikání vzkvétalo.  

Ale když nyní procházel zemi, docházelo mu, že mu Bůh daroval mnohem víc než by si mohl vzít sám. Přitom v rozchodu s Lotem byl v pozici ztráty a ta ztráta by ho za normálních okolností bolela. Teď se však cítil jinak, a nekorespondovalo to s tím, jak byl zvyklý řešit věci dřív. Vypadalo to, jako by si ty největší, nejdůležitější věci ani nemohl utrhnout sám, nýbrž Bůh mu je dá darem.

Nebylo jednoduché přepnout se do režimu, kdy spíše věřil než konal, spíše děkoval za to, co dostává, než aby si to sám bral. Lot, který to neznal a prostě si vzal, po čem toužil - tento Lot tedy podle Božího slova tuto zemi nezíská, ona na "všech stranách" připadne Abramovi. Abram tak zakusil naplnění pozdějšího Kristova slova "Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví." (Mat 5,5)

V nitru teď pociťoval určité napětí mezi starými a novými způsoby, starým a novým Abramem. Tento vnitřní spor ho bude nadále provázet a i když v něm často zvítězí nový Abram, přijdou i momenty, kdy tento zápas prohraje.

To však nyní ještě nevěděl. Pro tuto chvíli na svém "dovolenkovém" putování postavil Bohu další oltář, jako by chtěl všem i sám sobě dosvědčit, kam hodlá nadále upírat zrak.

"Teď projdi křížem krážem tuto zemi, neboť ti ji dávám.“ Hnul se tedy Abram se stany, přišel a usadil se při božišti Mamre, které je u Chebrónu. I tam vybudoval Hospodinu oltář. (Gen 13,17-18)

Vztah s Bohem pro člověka neznamená, že musí podávat výkon a stát se jakýmsi strojem na dobré skutky, na náboženskou činnost, ze které jsou hmatatelné výstupy. Samozřejmě, nábožní lidé (jakéhokoli směru, ať už křesťanství, židovství nebo islámu atd.) mají potřebu uspokojovat své neusmířené svědomí hmatatelnými důkazy o tom, že jsou Bohem přijati. Nemají s Bohem živý vztah, a proto by je ani neuspokojily tiché momenty navštívení, kde jde jen o niterné souznění člověka s Božím Duchem. Chtějí mít výsledek, aby ho mohli přednést Bohu, stejně jako se o to snažil ve své oběti Kain.

Ve vztahu však neděláme jen pragmatické věci, a pokud ano, možná to už není vztah živý. Jeden filozof definoval svobodu jako stav, kdy člověk může dělat i takové věci, které nemají žádný smysl; řekl to v narážce na totalitní režimy, kde se všechno počínání člověka, alespoň to veřejné, s velkou vážností poměřuje s vládou vytyčenými cíli. Vzpomeňme jen na dávná hesla kolem ulic a náměstí, vybízející pracující lid ke stále vyšším cílům, výkonům, plněním nových met a výzev.

Ale živý vztah nezná jen práci! Naopak je hodně o prožívání a emocích. Bůh dá člověku často zakusit zvláštní hlubinu radosti ("spravedlivý se bude radovat z Hospodina" Ž 64,11), někdy třeba až tak velkou, že "vám, kdo se bojíte mého jména, vzejde slunce spravedlnosti se zdravím na paprscích. Rozběhnete se a budete poskakovat jako vykrmení býčci..." (Mal 3,20)

Po odchodu Lota Bůh Abrama vyzval, aby se rozhlédl na všechny strany a viděl, co mu Bůh dal. Ale nezůstalo jen u toho: jde dál a vyzývá ho, aby se sebral a zemi ještě jednou křížem krážem prošel. Jako by mu chtěl povědět: pojď znovu se mnou, dívej se, raduj se a věř, že neklamu, i když by ti nyní mohly vstoupit na mysl lecjaké pochyby. Dnešní člověk by možná řekl: jdi a užívej si to, co kolem vidíš. Ani přítel, ani nepřítel, žádná okolnost, vůbec nic nemůže změnit, že ona jednou bude patřit tvému potomstvu.

Poté, co se Lot od něho oddělil, řekl Hospodin Abramovi: „Rozhlédni se z místa, na němž jsi, pohlédni na sever i na jih, na východ i na západ, neboť celou tu zemi, kterou vidíš, dám tobě a tvému potomstvu až navěky. (Gen 13,14-15)

Bůh Abramovi řekl, že mu dá zemi. Což bylo zvláštní, protože on v ní doposud nic nevlastnil. Sídlil tu a využíval pastviny pro stáda, ale jen jako putující karavana, jako host. Navíc nebylo nikdy úplně jisté, zda se celá situace nezmění - co kdyby byli napadeni cizími nájezdníky nebo vypukla kmenová válka? Abram se proto snažil o mírové soužití s okolními kmeny a uzavíral s nimi smlouvy. Vůči zemi však jako cizinec neměl právo první volby, stále musel jednat s ohledem na okolí, což znamenalo trvalé omezení. Z hlediska nutnosti putovat se stády to byla trvalá komplikace, ale on už se naučil s ní žít. Nyní, když Lot odtáhl, se však jeho akční rádius zmenší ještě víc. Lot si vybral nejlepší oblasti pro pastvu a Abram s jeho zájmy nebude chtít nikdy kolidovat.

V této chvíli, kdy jeho mysl přeci jen zastínily chmury nad celou jejich současnou situací a budoucností (jak dobré by bylo, kdybych konečně mohl mít SVOU zem, pomyslel si), uslyšel v duchu Boží hlas. „Rozhlédni se z místa, na němž jsi..."

To ve chvíli, kdy Abram zůstal na náhorní plošině a na východě v dáli pod sebou viděl nížiny, do kterých sestoupil Lot a které pro Abrama budou zapovězeny, aby nevyvolal konflikt s blízkým příbuzným. A nyní mu Bůh říká - "...a pohlédni na všechny strany!"

Když dva dělají totéž... Nyní je to Abram, kdo má žádoucně pohledět na zemi, ale jinak, než předtím Lot. Není v tom ryzí žádost po materiálním požehnání, má se spíš kochat vším, co mu Bůh dává - ostatně, dělat to, k čemu Bůh vybízí spolu s Ním, je vždycky požehnaný čin.

Bůh jako by přehlédl Lotovu volbu nejlepší země jako bezvýznamnou epizodu, jako by se to vůbec nestalo či to nemělo žádný dopad na toho, kdo s Bohem zůstává. Nyní sděluje Abramovi: moje zaslíbení pro tebe trvá a žádný člověk, blízký či vzdálený, dobrý nebo zlý, ho nedokáže zrušit nebo změnit.

Lot se rozhlédl a spatřil celý okrsek Jordánu směrem k Sóaru, že je celý zavlažován, že je jako zahrada Hospodinova, jako země egyptská. To bylo předtím, než Hospodin zničil Sodomu a Gomoru. (Gen 13,10)

Staré příběhy a pohádky jsou často založeny na principu, že člověk je životem veden podle toho, jak je nastaveno jeho srdce. Lidé dávných časů svět nepoznávali v prvé řadě racionálně - tento přístup se začal prosazovat až od řecké filozofie, ale trvalo to další tisíciletí, než zvítězil věk rozumu, osvícenství. V časech dávných byla však na rozdíl od dnešní doby daleko důležitější životní moudrost než vědecký výklad světa. Lidé hledali příčiny a následky lidského konání - to pro ně totiž mělo přímý dopad, proto tomu potřebovali porozumět. Rodila se tradiční přísloví, moudrý stařec, nejúctyhodnější člověk obce, byl vyhledávaným rádcem, nebyl však vědcem, nýbrž spíše života znalým člověkem.

Je dobré mít toto na zřeteli, když čteme Bibli, protože byla napsána v podobném prostředí a právě tyto (z dnešního hlediska) nevědecké pravdy jsou jejím poselstvím - tedy nikoli popis procesu vzniku galaxií nebo rozbor DNA. Ty tam lidé opravdu nehledali a ani by jim nebyli schopni porozumět.

Ale o lidském srdci se v Písmu dovídáme mnoho, velmi mnoho. Když nyní Abram a Lot učinili své volby, nepřišlo to jako blesk z čistého nebe. Abram velkoryse nabídl Lotovi volbu zvolit si kraj, kde se usadí, a Lot se nevelkoryse a bezohledně chopil příležitosti, aby vyhrál.

Jejich postoje, tak jako ty naše, byly utvářeny léta předtím a byly výslednicí dlouhého procesu. Abram, který s Bohem chodil a učil se žít tak, aby mohl přebývat v jeho blízkosti, se díky tomu měnil v lepšího muže. Lot, který sice věřil ve stejného Boha, ale nikdy se mu plně nevydal, žil podobným životem, jako ostatní lidé té doby. Jeho cílem nebylo oslavit Boha, ale užít si tento život. Proto si vybral oblast, kde to bude moci snáze realizovat. Abram tak zůstal v horských oblastech, kde byl život těžší, zatímco Lot sestoupil do úrodných nížin. Podobně jako Eva "viděla" žádoucíma očima strom poznání, "spatřil" i Lot tu krásnou, žádoucí zemi. A stejně jako ona byl slepý ke skutečnosti, že je tu ovšem velké "ale".

Podíváme-li se na jejich volbu jako na alegorii duchovního postoje, porozumíme, že Abramovo srdce, které hledalo a následovalo Boha, ho životem vedlo k výšinám, zatímco Lotovo srdce jej dovedlo až do bažin Sodomy a Gomory.

Zdalipak není před tebou celá země? Odděl se prosím ode mne. Dáš-li se nalevo, já se dám napravo. Dáš-li se ty napravo, já se dám nalevo. (Gen 13,9)

Kdo tu měl mít právo první volby? Samozřejmě, že Abram. Byla to jeho expedice, na kterou Lota přibral. Lot vděčil Abramovi za to, co měl a doposud ho následoval na jeho cestě z Uru do Cháranu, Kanaánu, Egypta a zpět. Jejich stáda rostla, dařilo se, to vše díky uvážlivému Abramově vedení a požehnání, které na něm spočívalo - přes všechna selhání, kterých se dopustil.

Abram chtěl zabránit tomu, aby hádky o lepší pastvu mezi pastýři přerostly ve spor mezi jím a Lotem, ale když se odhodlal k takovému kroku jako je oddělení se, muselo být zjevné, že Lot už s ním uvnitř není zajedno. Kdyby byl, byla by tu oboustranná vůle ke smíru, ale jejich vztah se změnil.

Lot byl mladší (to tehdy byl významný faktor pro to, kdo měl mít první slovo v rozhodování) a jako ten, který doposud z podniku vedeného Abramem profitoval, měl ustoupit. Ale Abram ukázal svou velkorysost a nabídl mu volbu. Dobře věděl, že tím může přijít o ta nejlepší místa pro stáda a prosperitu, jinými slovy: jeho výnosy budou nyní menší než Lotovy. Přesto se zachoval šlechetně, i když musel vědět, že ho ta velkorysost bude stát hodně, hodně peněz.

V životě je tomu stejně - kdo hraje na sebe, nezná velkorysost a nedává nikomu přednost, je krátkodobě úspěšnější (třeba i na silnici...). Ten, kdo je ochotnější ke kompromisu, obvykle ztrácí. Mnozí rodiče dnes učí své děti, aby neustupovaly, ale především se snažily prosadit se. Ano, to jistě určitý čas funguje, jako na té silnici. Často však později přijde tvrdý náraz. Je to zvláštní jev, že takový člověk ani nemůže být plně šťasten (což si ale on ve svém stavu většinou neuvědomuje). Když bude každý chtít bezohledně vyhrát, v jakém to světě budeme odsouzeni žít?

Ani Lot se neznepokojoval uvažováním, jak ctné jsou jeho kroky, nebo dotazováním se Hospodina. Vybral si lepší díl země a odtáhl. Logicky vzato měl být tím, kdo z té situace odejde jako vítěz a Abram jako ten, na koho zbydou ztráty. Ale další cesty obou ukázaly, že je to vlastně naopak.

Proto došlo k rozepři mezi pastýři stáda Abramova a pastýři stáda Lotova. Tehdy v zemi sídlili Kenaanci a Perizejci. Tu řekl Abram Lotovi: „Ať nejsou rozepře mezi mnou a tebou a mezi pastýři mými a tvými, vždyť jsme muži bratři. (Gen 13,7-8)

Když nastala krizová situace, byl Abram jako starší a zralejší připraven ji řešit první. Cítil jistě právě proto větší míru odpovědnosti. Ale zdá se, že v jeho slovech "ať nejsou rozepře" je skryta i reflexe předešlé věty Písma: "tehdy v zemi sídlili Kenaanci a Perizejci". Jakoby Abram nahlížel, že tu nejde jen o to, kdo z nich dvou získá lepší pastviny a povede se mu lépe. Avšak oba zde žijí svůj život před očima okolních kmenů a jejich spor hrozí přerůst a stát se pro ně veřejným divadlem a vizitkou jejich životů i jejich Boha. Ať nejsou rozepře... Abram se chce za každou cenu vyhnout sváru v rodině (což tehdy byla také "rodina víry") a neuplatňuje v něm svou převahu, takže by Lota chtěl zahanbit, přebít. Mohl to udělat - třeba už jen odkazem na to, že je starší, což mu ve starověkých společnostech dávalo mnohem významnější pozici než je tomu dnes. 

Pro řadu lidí jsou spory osidlem, protože v nich ztrácejí hlavu, propadají hněvu a situaci eskalují. Vyřčená slova a vykonané skutky se těžko berou zpět a škody jsou dlouhodobé a dalekosáhlé. Pro jiné jsou však spory osidlem, protože je vždy považují za špatnou věc, utíkají před nimi a mají za to, že je to jedině správný křesťanský postoj. Copak o tom není třeba právě Abramův postoj důkazem?

Není. Abram ukázal vůli ke smíru tam, kde tím nakonec ztrácel na zisku, majetku. Je zjevné, že v tuto chvíli již pro něj existovaly věci, kterých si cenil více než hmotného zabezpečení a peněz. Byl připraven nést ztrátu, pokud to prospěje dobré věci. Takové, která se za peníze koupit nedá.

Je však jisté, že by Abram nebyl připraven ustoupit, pokud by kompromis s Lotem zahrnoval ony věci vzácnější než zlato: pokud by musel obětovat morálku nebo dokonce víru v Hospodina. Ve stejné míře to tak nebylo vždy, ale přesto se pomalu, ale jistě, právě tyto věci pro něj stávaly důležitější a důležitější.

Tak i Kristus dokázal být beránkem tam, kde jsme přirozeně vlky, a lvem tam, kde je nám často bližší být ovcemi.

Také Lot, který putoval s Abramem, měl brav a skot i stany. Země jim však nevynášela tolik, aby mohli sídlit pospolu, a jejich jmění bylo tak značné, že nemohli sídlit pohromadě. Proto došlo k rozepři mezi pastýři stáda Abramova a pastýři stáda Lotova. (Gen 13,5-7)

Abram byl po návratu z Egypta "velmi zámožný". Nyní však poznal také odvrácenou tvář bohatství, které se stalo podnětem k rozepři. Majetek stojí za mnoha sváry mezi lidmi, kteří by jinak spolu docela dobře vycházeli. Krátce po svatbě jsme s manželkou navštívili jednoho starého muže, který žil až do stáří ve zjevně šťastném manželství, a ptali se ho na recept, jak si jej uchovat. Čekal jsem známá slova o smířlivosti, odpuštění, vzájemném pochopení... ale jeho odpověď nás opravdu šokovala: "Zůstaňte chudí!"

Obtížné situace lidi stmelují a dokud mnoho nemají, drží snáz pohromadě. Dosvědčili by to jistě mnozí (bývalí) manželé, ale třeba i lidé, kteří začali podnikat se známým či příbuzným: dokud třeli nouzi, vydrželi spolu. Ale jakmile zbohatli, začali mezi nimi spory. Společný majetek dokáže být příčinou rozmíšek i v církvi.

Totéž dostihlo Abrama. On i Lot jsou nyní boháči v chudé zemi. Jejich stáda potřebují stále větší území k pastvě a je obtížné, aby je drželi pospolu. Musejí je posílat na různé strany, ale pak je ve výhodě ten, kdo druhému spase tu lepší část.

Kdo tu má mít právo první volby?

Když se Abram vrátil zpátky do Kanaánu, bylo to podruhé, co si tím z vnějšího hlediska pohoršil. Jak z Cháranu, tak z Egypta byl tento návrat sestupem níž - do méně rozvinuté civilizace, zaostalejších měst, mnohem horší ekonomiky. Situace v Kanaánu byla nejistá a život namáhavý. Abram proto v Cháranu nakonec zanechal otce Teracha a stále se tam pak vracel. Ale přicházel jen jako host a v srdci věděl, že toto k životu příhodné místo není jeho domov, zde se neusadí.

Jeho domov... ten zvláštní pocit, který v Kanaánu po návratu z Egypta měl, navzdory tomu, jak věci vypadaly navenek! Když se z Egypta vrátil, začínal to plně chápat: teď, s vírou v nového Boha v srdci, už nenajde spočinutí jinde než tam, kam ho tento Bůh posílá. Dřív by se byl chopil různých příležitostí a zvolil cestu, která byla v daný okamžik logická či výhodná. Nyní si však uvědomoval, že daleko důležitější je, aby v té věci měl vnitřní pokoj, spočinutí. A tady v Kanaánu, jakkoli tu věci nejsou vždycky ideální, tady je v srdci doma. Egypt - to byla panečku jiná třída... jenže už ne pro něj.

Daleko důležitější, než v jakém místě či situaci se člověk nachází je to, zda tam může vnitřně spočívat. Když Boha v Jeho vedení následujeme, vede nás vnitřním hlasem pokoje a dává nám trvalé ujištění, že přes všechny pochyby o tom, jak věci vypadají navenek... jsme tu správně. A pokud spočinout nemůžeme, je možná třeba přemýšlet o tom, zda není načase zvednout kotvy.

„Neboť jako svůj majetek jsi nás stvořil, a neklidné je naše srdce, dokud nespočine v Tobě."