Pak řekl Abramovi král Sodomy: „Dej mi lidi, a jmění si nech.“ Abram však sodomskému králi odvětil: „Pozdvihl jsem ruku k přísaze Hospodinu, Bohu nejvyššímu, jemuž patří nebesa i země, že z ničeho, co je tvé, nevezmu nitku ani řemínek k opánkům, abys neřekl: ‚Já jsem učinil Abrama bohatým.‘ (Gen 14,21-23)

Válka patří k nejvýnosnějšímu podnikání: opanovat území, násilím pobrat jmění obyvatel a vyplundrovat nerostné zdroje, patřilo odedávna k nejrychlejším způsobům zbohacení. Dělo se to tak v Evropě ještě ve 20. století a děje se to ve světě dodnes. Dříve byli navíc prodáváni i porobení obyvatelé do otroctví. Když se Abram vracel zpátky se s lidmi a jměním Sodomy, které vychvátil dobyvatelům, předpokládal proto král Sodomy, že si Abram bude chtít obojí nebo alespoň majetek ponechat, má na něj přeci nepsané právo. Král se domníval, že Abram je stejný jako všichni ostatní. Stejný jako on sám - vždyť by se tak na jeho místě také zachoval...

Ale Abram již nebyl stejný! Pokud něco ukazuje na velikost člověka, je to jeho velkorysost. Dokud nám morální zásady nutí naše rodina nebo komunita, zkrátka okolí, dodržujeme je, protože se přizpůsobujeme. Navenek pak působíme jako "dobří lidé". Ano, je lépe mít kolem sebe lidi takové než špatné, ale přesto má tato dobrota své hranice. Skutečná velikost člověka je však v tom, kde hranice obecného, okolím přijímaného dobra přesáhne, kde je překoná. Abram je nyní překonal přinejmenším potřetí.

Poprvé tím, že se nepřizpůsobil okolí ve věci náboženství. Bylo by pro něj mnohem jednodušší, kdyby netrval na uctívání jediného Boha a přijal i božstva a způsoby Kanáanu. Měl by více přátel a mnohem jednodušší život. Nepopuzoval by řadu Kanáanců svými oltáři, "se kterými se tu ten cizinec pořád roztahuje". Bylo to zásadní rozhodnutí, o kterém musel vědět, že ovlivní jej a celou komunitu na dlouhá staletí, a že to pro ně nemusí být vždy jednoduchá cesta.

Aby k tomu našel sílu, musel vnitřně vyrůst. Tento růst je však jako každá změna spojen s bolestí, a proto se k němu odhodlá jen malá část lidí.

Pak řekl Abramovi král Sodomy... (Gen 14,21)

Dva králové (Malkísedek a král Sodomy) se po bitvě setkali s Abramem. Jak jsem už psal, byl už vlastně i Abram v podobné pozici jako tehdejší králové, jen bez vlastní země. Měl však v té chvíli jistě větší moc a jmění než král sodomský, takže bychom z hlediska jejich postavení mohli směle hovořit o setkání "tří králů".

Abram rozpoznal v Malkísedekovi Božího posla, který mu v té vyhrocené chvíli přináší pro něj to nejcennější: Shalom, svrchovaný Boží pokoj. Jeho autorita a důstojnost mu dovolila nadechnout se nebeské atmosféry a v obecenství chleba a vína od něj přijal posilu, kterou potřeboval.

Ale jak vidno, byl u toho i král Sodomy! Musel se dívat na to, jak Abram dává desátek knězi Nejvyššího Boha jako dar za vysvobození - desátek ze jmění jeho města! Král Sodomy ctil ovšem jiné bohy a jistě by sám Malkísedekovi desátek nedal, nýbrž obětoval by svým božstvům. Jenže Abram byl jejich zachránce, bez kterého by skončili možná smrtí, jistě však ve zneuctění, v potupě a otroctví a tak nemohl nic namítat. Abram má za to, že mu jeho Bůh daroval pomoc, a proto ctí jeho vyslance.

Nabízí se tu ale zvláštní otázka: jestliže i král Sodomy byl přítomen příchodu Malkísedeka, jak je to možné, že pro Abrama bylo Malkísedekovo zjevení tak významné a pro krále Sodomy přitom mnoho neznamenalo? Nedotklo se ho, nijak ho neproměnilo, jak je zjevné z dalších osudů Sodomy?

D.L.Moody kdysi přirovnal Boží požehnání k dešti, který shůry dopadá na úrodnou nebo neúrodnou půdu. V nížinách se udrží a způsobuje zde bohatý život. Ale na vysokých štítech, které se vypínají vzhůru, nezůstane. Steče, aniž by jím byly dotčeny. Moody sice tenkrát mluvil o pokoře, ale tento princip platí na všechny Boží dary. Dva lidé se mohou ocitnout v Boží přítomnosti, jeden je požehnán, druhý nedotčen; jeden je vděčný za každý Boží dar, druhý vše bere jako samozřejmost. 

Vždyť i o tisíce let později se různí lidé znovu setkávali s šálemským Králem Malkísedekem, Knížetem pokoje. Jedni ho milovali nade vše, druzí ho nenáviděli k smrti.

A šálemský král Malkísedek...mu požehnal: „Požehnán buď Abram Bohu nejvyššímu, jemuž patří nebesa i země. Požehnán buď sám Bůh nejvyšší, jenž ti vydal do rukou tvé protivníky.“ Tehdy mu dal Abram desátek ze všeho. (Gen 14,18-20)

Touhou a bytostným charakterem Krále pokoje je především žehnat. Už když Bůh Abrama povolal, zaslíbil mu požehnání nad jeho životem. To bylo požehnání, které mělo nastat jako výslednice jeho kroků poslušnosti a je základem, bez něhož pouhá slova nefungují. Na druhé straně však nyní Malkísedek nad Abramem požehnání vyslovil a je zjevné, že takto vyřčená slova měla projevit svou moc. Je to první takto pronesené požehnání nad jeho životem, nikoli člověkem, ale samotným Božím Synem.

Nevíme, o čem všem Malkísedek s Abramem hovořil. Jedno je však jisté: Abram v něm rozpoznal někoho, kdo má duchovní autoritu, jenž nehovoří do větru a jehož slova mají velkou váhu. Kdyby to byl duchovní kejklíř, jakých od té doby bylo a je na zemi mnoho, nedával by mu totiž desátek "ze všeho", to znamená z celé válečné kořisti. Byl to jistě jeden z největších desátků, jaký byl kdy odevzdán - pokud uvážíme, že Sodoma měla přinejmenším stovky obyvatel, muselo jít o kompletní jmění desítek osob, což převedeno na na dnešní poměry obnášelo mnoho milionů korun.

Takže neplatí, co jsem napsal minule, a člověk přece jen má co Bohu dát? Lze si jeho požehnání něčím koupit, nebo ho aspoň splatit?

Kdepak, Bůh nečeká, až mu zaplatíme a není bez našich peněz vyřízený. Malkísedek sám také od Abrama nic nežádal. Ale Abram mu dal desátek jako výraz díků za zachování života a za zdar riskantní výpravy, která mohla znamenat smrt jeho samého i nejbližších. Abramovy peníze požehnání nezpůsobovaly ani nesplácely, nicméně toto požehnání provázely. Je zjevné, že už tehdy byl desátek používanou dávkou (daní) králům a kněžím. Ve starověkých říších byli kněží páteří systému, podobni dnešním státním zaměstnancům a desátky jsou indicií toho, kolik jich vykonávalo svou činnost jako hlavní formu obživy. Také to potvrzuje známý fakt, že Egypťané už tenkrát počítali v desítkové soustavě.

Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou. (Zj 3,20)

Zde na samém konci Písma stojí opět Malkísedek - Kristus, "kněz navěky podle řádu Melchisedechova..., vždyť mu bylo řečeno: ‚Hospodin přísahal a nebude toho litovat: Ty jsi kněz navěky." (Žd 7,17.21). Abramovo zjevení Boha postupně rostlo, jak se jeho srdce přibližovalo Bohu. Bůh mu odhaloval své srdce, svůj plán záchrany, jak ještě uvidíme. Přestože žil z tohoto hlediska v jiné periodě času, setkal se s Kristem a "viděl jeho den" (J 8,56).

Nyní se Malkísedek obrací s pozváním už ne k jedinému Abramovi, ale ke kterémukoli člověku. Chce s ním večeřet - touží tím po obecenství s kýmkoli, kdo je mu jen ochoten otevřít a vpustit jej dovnitř.

Člověk skutečně nemá, čím by Boha obohatil. Jen v jednom ano, a je to vlastně jediné: Bůh, který je láska, touží tuto lásku dát, touží po obecenství s člověkem, zasednout s ním k jednomu stolu. Nyní plnému obecenství ještě brání naše padlá přirozenost, kterou Duch svatý postupně proměňuje v Kristovu podobu. Teprve v příštím věku budou všechny opony strženy a uzříme tváří v tvář. Nyní ochutnáváme jen závdavek, vidíme jen "jako v zrcadle" (1 K 13,12). 

A přesto, jak vzácné chvíle jsou to, když ucítíme závan nebeskosti v blízkosti Boží, když jsme mu otevřeli dveře a stolujeme spolu.

A šálemský král Malkísedek přinesl chléb a víno; byl totiž knězem Boha nejvyššího. (Gen 14,18)

Malkísedek, král a kněz, tento v Písmu první z "královského kněžstva" (1 Pt 2,9) přišel ke králi Abramovi. Ne, tento titul Abram skutečně neměl, protože mu nepatřila země, ale z hlediska postavení a majetku vlastně na úrovni králů již stál (tehdejší králové oné oblasti byli spíše kmenoví náčelníci). Nyní s kořistí z boje, se jměním Sodomy, kterou nesla jeho karavana zpátky, mnohé z nich dozajista převyšoval.

Malkísedek ho proto mohl přivítat na odpovídající úrovni tučnou hostinou a dary, ale přinesl věci velmi prosté: chléb a víno. Dal tím najevo, že jeho příchod má jiný význam než ryzí nasycení těla.

Společné jídlo má dodnes charakter obecenství. Jíme rádi s lidmi, se kterými si rozumíme a je nám s nimi dobře a naopak ("od toho bych si ani kůrku nevzal"). V dřívějších dobách byl tento symbol společného stolování mnohem silnější než dnes. Při jídle se uzavírala spojenectví a smlouvy a hostiny pro významné hosty byly pořádány i po dobu několika dní.

Malkísedek, král pokoje, proto nyní přišel k Abramovi, aby s ním nyní pojedl na znamení obecenství. Obecenství s tím, kdo vládne pokojem, mělo Abrama posílit a pomoci mu po boji opět nalézt vnitřní klid.

Abram se doposud jako každý člověk zabýval především tím, co mu může dát Bůh, než tím, co může pro Boha znamenat Abram. Při stolování s Malkísedekem pochopil, že pokud si Bůh něčeho cení, je to v prvé řadě obecenství s člověkem. Proto je tato zmínka společného jídla o chlebu a vínu obrazem novozákonní Večeře Páně, která má být projevem živého obecenství s Kristem, ne jen formální liturgií.

Abram nyní neprosil Boha o navštívení shůry. Těžko říct, co vše se mu v té chvíli honilo hlavou. Patrně zejména nádherný pocit úlevy z vítězství, protože před bojem samozřejmě nevěděl s jistotou, jak to dopadne, jaké budou ztráty a zda sám vyvázne živý. Ale přesto měl v sobě stále ještě ostražitost - mohli narazit na zatoulaný oddíl nepřítele. Také průvod sodomských, které vedl zpátky, potřeboval zaopatření, ošetření, jídlo.

Jeho nitro bylo proto rozbouřené všemi událostmi posledního dne a myšlenky těkaly. Vracel se v nich k Sáře a těšil se, až se opět vrátí do klidu domova (rozuměj: stanu), protože dobře věděl, že nebyl zrozen pro válku, ne, to nebyla a nikdy nebude jeho profese.

A právě v této chvíli mu Bůh poslal vstříc Malkísedeka, Krále pokoje. Jaký klid z něj vyzařoval, když ho Abram zdálky spatřil! Ihned poznal, že to není opuštěný válečník z bitvy, že je to někdo, kdo přichází odjinud, jako z jiného světa. Jeho důstonost, jeho pokojná slova působila jako balzám na rozjitřenou duši.

Jak vzácné je, že nás Bůh navštěvuje ve chvílích, kdy to nejvíc potřebujeme! Kolik z nás má tu zkušenost, že v obtížných momentech, kritických chvílích, kdy sami nevíme kudy kam, přijde Bůh se svým svrchovaným pokojem a zastíní nás, skryje "pod svými křídly". Často ani nestačíme prosit, věci se sbíhají příliš rychle, a Bůh nám jde naproti, aby přinesl svůj pokoj, Shalom. A s ním přichází jiná, nebeská atmosféra, navzdory tomu rozbouření, které panuje kolem.

Když se vracel po vítězství nad Kedorlaómerem a nad králi, kteří stáli na jeho straně, vyšel mu vstříc král sodomský k dolině Šáve, což je Dolina královská. A šálemský král Malkísedek přinesl chléb a víno; byl totiž knězem Boha nejvyššího. (Gen 14,17-18)

Král sodomský vyšel po bitvě vstříc Abramovi, ale nešlo zde o přátelské posezení - Abram vysvobodil sodomské obyvatele a jejich jmění. Nyní přichází k cizinci Abramovi domácí král v pozici chuďase, zavázán a vydán na milost, aby ho požádal o své lidi.

Najednou se v tom místě objeví jiný král, Malkísedek. Král Šáve, který je zároveň knězem - to bylo samozřejmě možné jen v starých kmenových pospolitostech, později už byly tyto dvě role rozděleny. Jen to dokládá důvod, proč musel Abram s přijetím nového Boha opustit svou rodinu a vlast. Božstvo bylo natolik propojeno s kmenem, že jeho člen nebyl v pozici svobodné volby, čemu bude věřit; musel se podřídit.  

Malkísedek je však zvláštním úkazem: je "knězem Boha nejvyššího". Abram musel být zaskočen: doposud měl za to, že je v zemi jediný ctitel Hospodinův! A nyní mu přichází vstříc kněz jeho nového Boha? Odkud se vzal, kde získal o tomto Bohu poznání?

Protože máme Nový zákon, víme, kdo tímto knězem ve skutečnosti byl: "Tento Melchisedech, král Sálemu a kněz nejvyššího Boha, vyšel vstříc Abrahamovi, když se vracel po vítězství nad králi. Požehnal mu a Abraham mu z veškeré kořisti dal desátý díl. Jméno Melchisedech se vykládá jako král spravedlnosti, král Sálemu pak znamená král pokoje. Je bez otce, bez matky, bez předků, jeho dny nemají počátek a jeho život je bez konce. A tak podoben Synu Božímu zůstává knězem navždy. (Žd 7,1-3)

Abram zakouší stále rostoucí zjevení Boha, když se nyní setkává s Božím Synem v podobě knížete pokoje - krále Shalom (Sálem). Přišel mu vstříc, aby do rozbouřené duše po boji přinesl svůj Shalom - pokoj Boží, "převyšující každé pomyšlení" (Fp 4,7).

Je to totiž on, kdo tímto pokojem vládne (Iz 9,5).

V noci se pak proti nim se svými služebníky rozestavil a pobíjel je a pronásledoval až po Chóbu, jež je na sever od Damašku. Všechno jmění přinesl zpět a nazpět přivedl též svého bratra Lota s jeho jměním, i ženy a lid. (Gen 14,15-16)

Jeden člověk kdysi řekl, že Abram potřeboval k životu vlastně jen dvě věci: oltář a stan. Z jistého hlediska to je pravda, ale poněkud idealizovaná. V pozemském životě by si nevystačil jen s duchovní stránkou (uctívání Boha), i když to bylo samozřejmě to nejdůležitější. Musel však ovládat i zcela praktické dovednosti - být také farmářem, vedoucím provozu, obchodníkem, vyjednavačem smíru, otcem rodiny... a možná málokdo by čekal, že nadešly kritické chvíle jako tato, kdy se musel stát dokonce válečníkem.

Netušíme, zda tyto dovednosti potřeboval někdy předtím ani potom, ale je jisté, že si jako vojevůdce nevedl zle. Odrazil síly těch, kdo předtím zvítězili v Sodomě a kdo byli jako dobyvatelé jistě vycvičenější a přivyklejší boji. Jistě, Abrama hnala kupředu potřeba vysvobodit blízkého Lota stůj co stůj - v mnoha válkách je to právě morální síla, ne jen pouhá válečnická převaha, co je rozhodujícím jazýčkem na vahách.

V Písmu najdeme řadu velkých mužů, kteří byli nositelé epochálních duchovních změn, řadu soudců, kteří vybojovávali vítězství. Jsou mezi nimi lidé nejrůznějších dovedností a povolání - pastevci, zemědělci, stavitelé, vinaři, hudebníci, nejvyšší číšníci, učení dvořané, tesaři, rybáři, výrobci stanů - ale jen výjimečně kněz! Je zvláštní, jak si Bůh vybírá své nástroje a vůbec to není tak, že by Jeho dílo spočívalo jen na profesionálních duchovních. Jakmile je veškeré dění v Božím lidu jen jejich doménou, přichází znehybnění a zmrtvění, kdysi životodárné hnutí se stává statickou denominací. Je-li možné se v něčem poučit z dějin církve, pak přinejmenším o tomto.

Když Abram uslyšel, že jeho bratr byl zajat, vytrhl se svými třemi sty osmnácti zasvěcenci, zrozenými v jeho domě, a sledoval útočníky až k Danu. (Gen 14,14)

Napsal jsem, že si Abram všímal určitých změn, které se odehrály v jeho nitru od té doby, co následoval nového Boha. Skutečně nikdy neslyšel o tom, že by nějaké vnitřní přerody zažívali uctívači model. Tam přeci o nic takového nešlo, snad jen o náboženskou zanícenost a neopomínání přinášet oběti.

Abram se přitom v oblasti víry nestával silnějším, ale spíše slabším. Zjistil, že na této cestě se nestačí vší silou chopit svého přesvědčení, že to, co se Bohu líbí, člověka převyšuje a sám ze sebe tak jednat často nedokáže. Například velkorysost vůči Lotovi, která byla Bohem tak bohatě odměněna - uvědomoval si, že by se sám od sebe takto dřív zřejmě nezachoval. Životní zkušenost mu přeci říkala, že ten, kdo si nedokáže utrhnout, co příležitost nabízí, nakonec ostrouhá. Ale poznal, že na cestě víry to bylo spíš naopak.

Lidé, kteří neznají křesťanskou víru a Boží moc k proměně srdce, se domnívají, že v křesťanství jde o hraní jakési zbožné role. Snažit se být laskavý, ústupný, vždy hodný a milý (něco jako zbožný Mirek Dušín prostý všeho testosteronu). Hrát roli, i když ji přijmu dobrovolně, však stále ještě není změna vnitřní, ale vnější. Je to oblečení kabátu nebo spíše kazajky, která člověka ochromuje, aby se neprojevovaly jeho hrubé vlastnosti. Po chvíli toto sevření plodí frustraci, sklíčenost a skrytou agresi, potřebu sublimace potlačovaného duševního života do věcí, které náboženství zapovídá - bezvýsledný kruh prohry, viny a úporných snah o změnu, která nenastává.

Abram zjistil, že některé věci má spíše umět pustit a neprosazovat silou, že od Boha přijme více skrze očekávání, víru. Ale ve chvíli, kdy se dověděl, že Lot byl zajat, okamžitě, s plným rizikem se bez přemýšlení vrhnul do jeho záchrany. V této akci šlo bezesporu o životy, Lotův, Abramův, nebo jejich rodin a mužů. Bylo to zřejmě poprvé, kdy se Abram vydal do války, ve které mohl během pár okamžiků zahynout.

Jeho rozhodnost je obdivuhodná - riskuje úplně vše pro člověka, který se k němu nezachoval nejlíp. Jak to, že se stával méně rozhodným v jedné oblasti... ale vůbec ne méně rozhodným v jiné? Kdyby Abram bral na sebe ony zbožné role ve snaze být hodným člověkem, kdyby jeho proměna nepřicházela zevnitř ven, viděli bychom v něm člověka, jehož síla je dušena, člověka chromého, neschopného akce. Ale jeho proměna byla jiná, charakteristická pro všechny následovníky Boha: stával se beránkem tam, kde byl dříve kozlem, a lvem tam, kde byl spíše bázlivý.

Někdy měl dojem, že sám sebe úplně nepoznává. Ve chvíli, kdy vyrazil se svými muži proti útočníkům, však na takové myšlenky neměl ani pomyšlení.

Útočníci pak pobrali všechno jmění Sodomy a Gomory i všechny potraviny a odtáhli. Vzali s sebou též Abramova synovce Lota s jeho jměním, sídlil totiž v Sodomě, a odtáhli. Tu přišel uprchlík a pověděl o tom Hebreji Abramovi, který bydlel při božišti Emorejce Mamreho... (Gen 14,11-13)

V okolí Mrtvého moře, asi 60 km od místa, kde Abram pobýval, došlo ke kmenové válce. Po léta podrobené kmeny se vzbouřily a pokusily se vydobýt z nadvlády silnějších, ale neuspěly. Nájezdníci pak vyplenili celou oblast včetně měst Sodomy a Gomory. Abram byl dost daleko a hlavně vysoko v horách na to, aby se ho tato událost osobně netýkala, jenže - v Sodomě se přeci usadil jeho synovec Lot.

Prokazovat velkorysost těm, kteří nám ji neprokázali, vyžaduje člověka charakteru. Copak nemohl být nyní Abram v pokušení pomyslet si: co je mně do toho, Lot má co chtěl, vždyť si vybral lepší díl země a teď ho postihl spravedlivý úděl? Jak by to bylo lidské...

Ale je zřejmé, že Abram se od něj ani po jejich rozchodu vnitřně neoddělil. I tato skutečnost dokládá Abramův charakter "abba", otce rodu: zodpovědnost za mladšího Lota pociťuje nadále, i když mohl být z jeho počínání zklamán. Bylo by pro něj snazší a mnohem méně riskantní, kdyby nad ním zlomil hůl a ponechal ho v bryndě, kterou si koneckonců vysloužil sám.

Vždyť kdo ví, jak by se na jeho místě zachoval Lot?