„Nic se neboj, Abrame, já jsem... tvá přehojná odměna.“ (Gen 15,1)

Abram rozhodně netrpěl nouzí, ba dokonce ho Písmo předtím označilo jako "velmi zámožného" (Gen 13,2). Peníze pro něj určitě nebyly problém, neměl materielní starosti - a přece s ním Bůh mluví o penězích. Proč? Protože naše postoje se projeví velmi konkrétně právě v tom, jak smýšlíme a jak nakládáme s penězi.

Watchman Nee kdysi napsal, že duchovní úroveň nějakého díla poznáme rychleji, podíváme-li se na to, jak je financováno, než podle rozboru jejich teologických východisek. Člověk může klamat vznešenými úmysly a slovy, ale nedokáže to v otázce peněz, protože to, jak s nimi zachází, ho vždy odhalí. Pro W.Neeho a jeho spolupracovníky to znamenalo přijetí zásady života z víry, tj. naprosté finanční závislosti na Bohu. Chtěli, aby tak bylo zajištěno, že i celý jejich život bude na Bohu naprosto závislý. Nechtěli náboženství, které by si mohli vytvářet sami, bez Boha, a žádat druhé, aby je v tom sponzorovali. Z dnešního pohledu bylo jistě šokující, když jedna z jejich zásad byla odmítnout finanční kampaně, tj. hovořit o svých potřebách primárně s Bohem, ne s lidmi.

Pro Abrama to ovšem nyní nebyla záležitost jeho hmotné nouze. Šlo o jinou otázku, kterou se postupně musel učit: vyplatí se být s ohledem na Boha velkorysý, šlechetný, jít vyšší cestou, i když to v okamžiku rozhodování evidentně vypadá, že tím ztratí?

Tím co, mu Bůh řekl, mu jasně odpověděl: ano, zvol vyšší cestu vždy, je-li pro tebe moje blízkost víc než pozemské statky. "Já jsem tvoje bohatá odměna." Bůh nyní mluvil o praktických věcech a nikoli v hádankách, a proto je jeho sdělení prosté: jsem pro tebe mnohem větší bohatství než to, čeho ses zřekl. Zvolil jsi správně. Ale neboj se, ani v těch časných věcech tě nikdy nenechám žít s pocitem, že to byla chyba.

Po těchto událostech se stalo k Abramovi ve vidění slovo Hospodinovo: „Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna.“ (Gen 15,1)

Bůh ujišťuje Abrama, že je nejen jeho záštita, jejíž potřebu si v této chvíli uvědomoval ze všeho nejvíce. Ale bude i jeho "přehojná odměna". Už jsme si ukázali, že Abram zbohatl nejvíce v Egyptě, tedy díky své neposlušnosti, ale že se v něm muselo od té doby něco zásadního odehrát. Po bitvě se čtyřmi králi si totiž odmítl vzít válečnou kořist a být tak zbohacen způsobem, který by mohl vyvolat zášť a kontroverzi, ačkoli by na to podle tehdejších zvyklostí měl právo. Zvolil vyšší cestu, jenže ta bývá obtížnější. Stejně jako my byl Abram jen člověk z masa a kostí. Ačkoli se zachoval morálně na výši - a to s ohledem na svého Boha - přesto se v něm nepřestávaly ozývat pochyby, jestli tuto situaci přece jen vyřešil správně. Ta otázka je navěky stejná a zná ji každý: což si přece jen nemohl vzít, co mu náleželo (a každý na jeho místě by to byl udělal), a dál si věřit, modlit se, pěstovat své náboženství? A moment, to mu v první chvíli ani nedošlo, copak by tím nemohl ještě víc přispět na dobročinnost a udělat kdejaký dobrý skutek?

Pěstovat své náboženství, to jistě ano. Ale Abram chtěl víc, chtěl Boží blízkost. A Bůh v ní nedovolí žít člověku, který se nechce připodobňovat nebeskému obrazu. S Bohem nelze hrát nízkou hru. Je to jedna z duchovních zákonitostí: s Bohem je nutno stoupat na výšinu, jinak ho člověk bude míjet.

Abram ztratil, co mohl získat, odepsal zisk - ale poté Bůh přichází a ujišťuje ho o tom, že On sám bude jeho "přehojná odměna". Chce mu říci to, co mnohokrát opakoval Ježíš: není nikoho, kdo vědomě ztratil pro věčné království, aby nakonec nezískal mnohem víc.

Po těchto událostech se stalo k Abramovi ve vidění slovo Hospodinovo: „Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna.“ (Gen 15,1)

Bůh věděl, jak se Abram cítí a jaké myšlenky se mu honí hlavou. Tím, že vstoupil do války, vyvolal proti sobě nenávist druhé strany. Nikdy se nechtěl zapojovat do místních sporů a válek, ale situace ho k tomu nakonec donutila. Čtveřici dobyvačných králů sice porazili a zahnali na útěk, ale nezničili je - oni se mohou vrátit a mstít. V tehdejším světě byla msta, a to bez jakékoli milosti a slitování, téměř jistou reakcí na způsobenou újmu. Abram si uvědomoval, že od nynějška bude muset napořád žít s vědomím, že se u jeho stanu mohou objevit nájezdníci, kteří ho už nebudou vnímat jen jako potulného farmáře prohánějícího svá stáda kdesi na výšinách, ale jako válečnou protistranu. A budou mít pádný důvod se mu pomstít.

A právě tehdy k němu Bůh opět přišel ve zjevení a promluvil k němu: „Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít..."

V té chvíli, v Boží blízkosti, Abrama znovu prostoupil hluboký pokoj. Pokoj, který byl těžko pochopitelný, protože odporoval tomu, jak situace vypadala navenek. Těkavé myšlenky plné obav se znova vracely do řečiště klidného toku, a přese vše, co je mohlo čeřit, se klenul dojem, že jeho Bůh je nade vše a nedopustí, aby "uklouzla jeho noha" (Ž 121,3). Bůh oslovil tu největší potřebu, kterou Abram nyní pociťoval: potřebu bezpečí. "Já jsem tvůj štít". Jsem připraven tě bránit, nemusíš se bát!

Po těchto událostech se stalo k Abramovi ve vidění slovo Hospodinovo... (Gen 15,1)

Abram právě prožil jeden z nejsilnějších momentů svého života. Vstoupil do války a bojoval o život svých blízkých, viděl zranění a smrt. Vše se seběhlo tak rychle, že teprve s odstupem k němu doléhaly všechny vjemy - potřeboval je zpracovat, potřeboval se vrátit zpátky do normálu. A právě poté - Písmo to výslovně uvádí do souvislosti - "po těchto událostech" - k němu Bůh znovu osobně promluvil.

Bůh sám volí, kdy k člověku mluví. Někdy zakoušíme jeho různorodou řeč často, jindy prožíváme časy mlčení. Pokud to není způsobeno tím, že jsme se od Boha vzdálili (a pak je třeba hledat cestu zpět), nemusí to být nutně špatně. Protože stejně jako strom potřebuje klidná období, v nichž zapouští kořeny, i nám jsou dána období tichého růstu, kdy neprožíváme cestu následování jako drama stálých změn. Tehdy v nás má Boží slovo zakořenit, působit v hlubinách, mají se postavit základy, na kterých bude poté moci vyrůst viditelná stavba.

Abram byl ovšem ve velice specifickém rozpoložení, když k němu nyní Bůh promluvil. Jak velmi si přejeme, aby naši blízcí rozuměli, jak se v nitru cítíme, a teprve podle toho na nás mluvili! Zjišťujeme však, že je pro člověka těžké, ba nemožné, aby vždy přesně rozeznal, co se odehrává v nitru druhého. Nicméně, budeme-li spravedliví, uznáme, že to často nedokážeme dát druhým ani my sami, a to nás přivede k milosrdnějšímu (a realističtějšímu) očekávání, jak by se k nám blízcí měli chovat.

Pokud jde ale o Boha, je úžasné, že On tento problém nemá a my to tak též očekáváme - máme za to, že nám vždy rozumí. Když Bůh nyní promluvil k Abramovi, dokonale věděl, jak se cítí. Ví to, kdykoli mluví ke komukoli. Nezraní člověka úmyslně nebo nevědomky slovem proto, že by si potřeboval zchladit žáhu; pokud musí kárat, není to z nelásky, ale naopak z lásky, která přesahuje naše chápání, protože je láskou pro věčnost.

Pozdvihl jsem ruku k přísaze Hospodinu, Bohu nejvyššímu, jemuž patří nebesa i země, že z ničeho, co je tvé, nevezmu nitku ani řemínek k opánkům, abys neřekl: ‚Já jsem učinil Abrama bohatým.‘ Sám nechci nic, jen to, co snědla družina, a podíl pro muže, kteří šli se mnou; Anér, Eškól a Mamre, ti ať vezmou svůj podíl. (Gen 14,22-24)

Abram se vzdal podílu z válečné kořisti, která by ho udělala možná nejbohatším mužem široko daleko - znovu zopakujme, že i kdyby měla Sodoma jen stovky obyvatel, pak převedeno na dnešní poměry muselo její jmění činit přinejmenším desítky milionů korun. Abram se jich zřekl, i když by na ně měl nárok. Vždyť se tak chovají armády dodnes - na dobytém území si přisvojují, co chtějí. Co teprve v dávných dobách u necivilizovaných kmenů!

Abram se však kvůli pověsti rozhodl nést ztrátu a neobohatit se způsobem, který mu nebyl vlastní. Se svědomím před Bohem nechtěl, aby byl spojován s tím, že jako cizinec zbohatl na jmění místního města, protože by to budilo nevoli a závist. Přesto, kdyby mu šlo v prvé řadě o majetek, si toto jmění vzít mohl. Ostatně mnoho z našeho srdce se odhalí ve chvíli, kdy bychom určitou věc mohli, ale zřekneme se jí. Zdůrazňuji slovo mohli - ne museli - "musejí" ti, kteří se z donucení podrobují křesťanské morálce a jejich osobnost tím trpí, postupně se scvrkává a vrhá šedé stíny. Vítězný život je jiný: mohli bychom vrátit ránu, ale najdeme při sobě větší milost. Mohl bych se zbohatit, ale nevyužiji situace. Ne musím, ale mohu převýšit běžnou morálku - to je podstata Kázání na hoře. Jsem tedy silnější než okolnosti, nikoli otrok vyšší vůle, jíž se nezbývá než podrobovat.

Abram se rozhodl ke šlechetnosti, ale stejně jako se to často stane nám, se nacházel v situaci, v níž nebyl sám. Nemohl chtít, aby i ti, kdo ho v boji podpořili (okolní kmeny spřízněné s ním smlouvou) prokázaly vůči kořisti stejnou velkorysost jako on. Proto, ačkoli si sám podíl nevzal, nechává je si ho vzít. Osobní velikost nevnucuje svou cestu druhým. Chce-li někdo sám k výšinám, pak druhé k témuž nenutí, jen jim ukazuje cestu. A pokud jeho šlechetnost znamená nést ztrátu (a ona znamená ztrátu téměř vždy), pak po nich nežádá, aby ji byli nuceni nést, pokud ji sami nést nechtějí.

V tzv. vyspělých zemích jsme vychováni a vzděláni v racionálním náhledu na svět, který utvořila osvícenská věda. Obraz, který nám o světě dává, považujeme za realitu, protože je kolem nás obecně přijímán a předáván. Nicméně tento pohled na svět má zásadní vliv na naši schopnost vnímat věci za hranicí racionality. Ne nadarmo se současná exploze duchovna a esoteriky objevuje u lidí, kteří se dívají kriticky, často až úzkostně, na svět a jeho budoucnost. (Kdo se cítí v tomto světě doma, nevydává se do nových prostor, nehledá jiné cesty. Stačí však nahlédnout na pulty dnešních knihkupectví a uvědomit si, kolik procent dnes vydávané literatury se týká alternativních duchovních cest a obav z budoucnosti).

Koncept existence jediné poznatelné, rozumové pravdy, jak ho zrodilo osvícenství, připravil ovšem věřícím vážný problém pro výklad Bible. Jelikož její pravda byla zpochybněna, bylo na to nutno reagovat. Někteří to činí tak, že popírají vědu jako mylnou a věří, že se nakonec ukáže, že Bible měla fakticky pravdu. Jiní začali chápat Bibli především jako poselství o transcedentních věcech, které ve skutečnosti s vědou nekolidují; podle nich Bible a věda "hrají na různém hřišti". Další, byť se mají za věřící, Bibli de facto odložili jako sbírku mýtů a zaměřili se na člověka, kážou psychologii osobního rozvoje a usilují o sociální pokrok.

Ale i těm, kdo hodlají Bibli nadále věřit, připravil osvícenský způsob myšlení jistý problém s jejím výkladem: domnívají se, že je-li něco "pravda", musí to platit vždy a stejně. Tak tomu s vědeckým pohledem na skutečnost je (pomineme tu teorie relativity a chaosu, která později zasadily osvícenské vědě vážnou ránu, to ale stále ještě nemá tak dalekosáhlý vliv na proměnu celé kultury poznání, jako předchozí etapy vývoje). 

Bible však obsahuje jak pravdy univerzálně platné, jako jsou otázky spasení skrze víru, tak i pravdy velmi osobní, které jsou platné v závislosti na daném člověku. Proč jeden člověk dosáhne v životě mnoha zaslíbení, zatímco jiný duchovně živoří? Jestli teoreticky oba věří v totéž, proč stejná pravda při nich přináší různé výsledky? Kdyby shrnuli na papír svá osobní vyznání víry, téměř by se nelišila! A přece je veliký rozdíl v tom, jaké ovoce tato pravda v jejich životě přinese - protože svou pravdu různým způsobem uchopí.

Abrama jsme zatím opustili po vysvobození Lota. Od té doby, co se vydal následovat svého nového Boha, neurazil ještě ani polovinu své cesty, která ho čeká. Nicméně zjistil už, že od Boha sice obdržel řadu věcí, ale stále ne tu, o kterou stál nejvíce - slíbeného potomka. Zkoušel se možná také různě zapřísahat, zaklínat a zaříkávat, že se nyní a ihned narodí potomek, kterého mu Bůh zaslíbil, protože když mu to Bůh řekl, musí to platit. Jenže nic se nestalo; aby tato pravda platila, nestačilo ji rozumově pochopit a určit si vlastní "tady a teď". Slovo se muselo stát tělem, naděje skutečností, pouhé pochopení realitou, kterou Bůh zhmotní. K tomu musel Abram dorůst, k tomu, jak uvidíme, ho budou čekat ještě další údolí a zaslíbené výšiny.

Aby jich dosáhl, Abram měl, ba spíše musel, růst.

Abram měl růst. Ale nebyl to osobní růst, jak mu většinou lidé rozumí dnes, totiž forma studia, osvojení nějakého know-how, získání nových informací. V tom se od lidí dávnověku velmi lišíme. Když nastoupila doba osvícenství a s ní prudký rozvoj poznání a vědy, hledali lidé univerzální pravdy o světě, v němž žijí. Poznání mělo být oproštěno od přeporozumění a předsudků, hledal se pokud možno nezatížený pohled na skutečnost, důležitá byla jen ověřitelná fakta. Tehdy se věda postavila proti náboženství, které z jejího hlediska jednak nepracuje primárně s fakty, ale s přesvědčeními, a navíc vyžaduje, aby nově nalezené poznatky zapadaly do daného myšlenkového schematu. S postupem času většina vědců proto odmítla náboženství jako nevědecký fenomén.

Pokud bychom neměli osobní zkušenost s Bohem a naše víra by stála jen na přesvědčení, argumentaci, byla by to velmi slabá a vrtkavá věc. Ne že by snad neexistovaly i racionální argumenty pro víru, ale obvykle nestačí k tomu, aby uchvátily srdce člověka, aby byl ochoten obstát proti všem problémům, ať to stojí, co to stojí. Kdyby naše víra byla jen otázkou přesvědčení, podobali bychom se spíše Svědkům Jehovovým a podobným církvím, které potřebují své členy neustále vyučovat (tj. dávat jim trvyle přísun myšlenkových argumentů), aby vytrvaly v tzv. víře. Ve skutečnosti to však není víra, nýbrž názor. Jeho těžistě není v srdci, nýbrž v hlavě.

Musíme proto prožít to, co již tenkrát zažil Abram a o co stál apoštol Pavel "...aby se tak vaše víra nezakládala na moudrosti lidské, ale na moci Boží" (1K2,5). Jedině osobní setkání nás posune za omezené hranice naší racionality, kde Bůh z pohledu člověka přebývá (v "duchovní sféře"). Poté s překvapením zjišťujeme, že Bůh se nám ani trochu nesnaží dokazovat, že je vědecky v pořádku. Prožití jeho přítomnosti prožíváme jako zkušenost z jiného světa, z nějž do toho našeho vstupuje Jeho moc a komunikuje s námi (přichází "zjevení").

Bůh žádného člověka nepřijal za odměnu, protože měl na věci správný názor. Přijal ale řadu lidí, kteří měli v lecčems sice nesprávné názory, ale jinak správné postoje (srdce). Proto pracoval na vnitřní proměně Abrama a bude to dělat i s každým z nás, aby mohlo Jeho království v našem životě růst a přinášet drahocenné ovoce pro věčnost... abychom zrcadlili víc a víc Boha samotného.

 

Abram měl jako člověk následující Boha stoupat výše, Abram měl růst. Ale proč vlastně? Nespočívá snad náboženství jen v účasti na liturgii, úlitbě božstvu ve formě nějaké nemilé povinnosti, aby člověk, má-li splněno, mohl klidně pokračovat ve svém životu, dělat, co ho těší a jeho bůh mu už nepůsobil komplikace, nic dalšího po něm nechtěl, nestál mu v cestě?

Ale Abramovo náboženství bylo jiné a jeho Bůh se od ostatních lišil. To, co s ním Abram prožil, neprožil s žádnou předešlou modlou. Jeho Bůh mluvil, dával mu zjevení. A jak s ním Abram kráčel dál a dál, skutečně uchvacoval jeho srdce. Nešlo jen o plnění nepříjemných povinností, Abram to nemohl popsat jinak, než že k Bohu cítí stále více hlubokou úctu, oddanost, která nebyla vynucená, ale zcela upřímná.

Abram měl růst - předně ne jenom proto, že by chtěl být sám u sebe lepší, ale protože byl z určitého pohledu vyslancem tohoto Boha na zemi.

Abram měl růst - avšak ne proto, že by snad trpěl narcisními sklony a dělalo mu dobře uspokojovat se neustálým zdokonalováním se, nýbrž proto, že takový, jaký byl, zatím nemohl obdržet zaslíbení, která mu Bůh dal.

Jsou věci, které jsou od Boha dostupné každému člověku. Evangelium o spasení je určeno lidem všech epoch a ras, malým, velkým, starým, mladým... Člověk ho může přijmout takový, jaký je, nemusí se nejprve polepšit, změnit.

Ale to neznamená, že všechny dary Boží jsou pro každého stejně dostupné! Jsou věci, které nám Bůh nesvěří, dokud se naše charaktery nepromění. Podobně jako otec nepředá rodinnou firmu synu, o kterém ví, že ji za rok rozfofruje. Neznamená to, že ho nemiluje; musí ale čekat, až syn doroste úkolu, který před ním stojí.

Možná jsme přijali zaslíbení, která se ještě nenaplnila, protože bychom je zatím neunesli. Možná nás překvapuje, proč procházíme těžkými etapami, které nás drtí a zkouškami všeho druhu. Ale zachováme-li v nich věrnost, pak si při ohlédnutí zpátky uvědomíme, že stejně jako u Abrama byla i u nás při práci neviditelná moc, která tkala předivo našich životů tak, abychom sílili a rostli ve víře a na našich ramenou tak mohlo spočívat víc a víc věčného Božího bohatství.

„Pozdvihl jsem ruku k přísaze Hospodinu, Bohu nejvyššímu, jemuž patří nebesa i země, že z ničeho, co je tvé, nevezmu nitku ani řemínek k opánkům, abys neřekl: Já jsem učinil Abrama bohatým." (Gen 14,22-23)

Napsal jsem již dříve, že skutečná velikost člověka je v tom, kde hranice obecného, okolím přijímaného dobra převýší, a že Abram je dosud překonal přinejmenším třikrát. 

Poprvé, když se rozhodl nepřizpůsobit se ve věci náboženství a ponechat si jiné navzdory okolí. Utrpěl tím společensky a z pozemského hlediska znesnadnil život dalším generacím svých potomků.

Podruhé utrpěl ztrátu v oblasti podnikání, když se zachoval velkoryse k Lotovi a dal mu zvolit si, v které části země bude přebývat. Lot si samozřejmě vybral tu lepší - což pro Abrama znamenalo omezení na méně výnosné pastvy. Nebylo to jistě jednoduché, i on musel jako každý podnikatel "uprostřed měsíce shánět na výplaty" (tj. získat tolik, aby trvale uživil celé osazenstvo farmy, které postupně narostlo na stovky lidí).

Potřetí se u Sodomy zřekl zisku, který se svou výší mohl rovnat dnešnímu jackpotu v loterii. Abram byl člověk z masa a kostí a jistě věděl, jakou ztrátu podstupuje. Uvnitř se mu ozýval stejný vnitřní hlas, který jako komukoli jinému v podobné situaci neopomene sdělit, že se asi zbláznil, když nechá takovou příležitost uplynout.

Vždyť to není tak dlouho, kdy Abram zbohatl v Egyptě díky klamu. A dnes odmítá bohatství, na něž by měl nezpochybnitelný nárok, s odkazem na svého Boha! „Pozdvihl jsem ruku k přísaze Hospodinu, Bohu nejvyššímu, že z ničeho, co je tvé, nevezmu nitku ani řemínek k opánkům..."

Náboženství, které nic nestojí, za nic nestojí. Dokud by Abramovo náboženství spočívalo ve svobodomyslném žvanění o duchovnu, dokud by se nedotklo jeho peněženky, těžko bychom mu ho uvěřili. Ale on se za tu dobu, kdy následuje svého Boha, hluboce změnil - protože tam, kde se změní postoj člověka k penězům, to nelze zpochybnit.

Pak řekl Abramovi král Sodomy: „Dej mi lidi, a jmění si nech.“ Abram však sodomskému králi odvětil: „Pozdvihl jsem ruku k přísaze Hospodinu, Bohu nejvyššímu, jemuž patří nebesa i země, že z ničeho, co je tvé, nevezmu nitku ani řemínek k opánkům..." (Gen 14,21-23)

Abram již nebyl stejný, následováním Boha se změnil. Je to viditelné na jeho rozhodnutí pro vědomou ztrátu - mohl si ponechat majetek Sodomy a podle tehdejších zvyklostí by mu nikdo nemohl říct, že na něj nemá právo. Nikdo se však nestane velkorysým jen tak, musí k tomu vyrůst. Každý růst osobnosti provází přinejmenším trojí bolest: bolest prozření, bolest přerodu a bolest odmítnutí.

Prozření znamená uvidět věci jinak, než je člověk doposud viděl; opustit běžný, přijímaný způsob nahlížení a odvážit se pozvednout výš a pohledět odtud nově. Bolest prozření, která tento proces provází, je jako světlo, které nepříjemně proniká do otevírajících se víček a přináší narušení dosavadního spánku: věci tedy nejsou zcela takové, jako jsem je dosud viděl? Nejsem tím, za koho jsem se považoval? Říká se, že průměrný člověk se na světě cítí dobře, svět je jako zrozen pro něj, vzájemně si rozumí a nikde nenaráží. Jak dobré dosud bylo notovat si s lidmi kolem, jak nám bylo "vše jasné a určitě jsme se nemýlili"?

Nové světlo přinese člověku nové poznání a s ním i zaslíbení nové svobody. Nicméně s ním přichází i krize - bolest přerodu, protože nyní je třeba se mu přizpůsobit. Nastává etapa, kdy člověk začíná jinak smýšlet, jinak žít. Přitom zjišťuje, že to není vždy snadná cesta a staré návyky, onen "starý člověk" ještě tahá za otěže mocí setrvačnosti. Kdo vytrvá, zvítězí, neboť toto "pravé světlo" s sebou přináší i novou moc k vítězství.

Jestliže se pak člověk v té či oné oblasti změní, dosvědčí mu to, že věci opravdu jsou jinak, než si on sám a jeho okolí dříve mysleli a že je mnohem lepší žít na vyšší rovině, na kterou ho nové poznání přivedlo. Nicméně tím se zákonitě vzdálí těm, kdo toto světlo nepřijali (nebo přijali, ale nenásledovali). Je jiný a jakkoli vnitřně vyrostl, z vnějšího hlediska zakouší neporozumění s těmi, se kterými byl dříve tak zajedno. On může pochopit je, oni však nejsou s to pochopit ho. Zakouší proto bolest odmítnutí - určitou míru samoty a nepochopení ("je nějakej divnej"), jako v minulosti všichni, kdo svou dobu přerostli a stoupali výše. Ostatně, i v naší historii o tom nacházíme dostatek příkladů.