Abramovi bylo osmdesát šest let, když mu Hagar porodila Izmaela. (Gen 16,16)

Po Izmaelově narození přehlušovala radost ostatní nepokojné myšlenky, které se Abramovi honily hlavou. Jednak to byly dozvuky konfliktů se Sárou, ale i neodbytný pocit, že je teď něco jinak vůči Bohu. Jako by teď Boha nevnímal jako dřív a nemohl k němu najít v nitru cestu. Abram si byl vědom toho, že tím, že zplodil Izmaele, mu vyjádřil nedůvěru. Pokud ho předtím následoval do Kanáanu a poznával, jak je oproti jeho dřívějším modlám skutečný, jak ho provází a žehná mu, neshodil to vše svým krokem ze stolu a nevyjádřil tím, že bylo jednodušší zůstat v rodné zemi, vůbec ji neopouštět a zplodit s nějakou otrokyní potomka tam? Musel se ptát sám sebe, jestli ještě věří Božímu slibu, že se stane dědicem země, když neuvěřil zaslíbení dítěte. Opravdu ho Bůh v něčem klamal?

Abram čekal, až se mu Bůh opět přiblíží a bude s ním moci promluvit. Pomalu si začínal připouštět, že též bude na něm, aby mu leccos vyznal jako svůj omyl. Po kritické zkušenosti posledních měsíců přece jen nebylo možné nevidět, jaký je to rozdíl, kráčet po požehnaných stezkách, nebo zakoušet nepokoj cest, na kterých sveřepě prosazoval svou vůli proti Boží.

Jenže tísnivé ticho, které se po zplození Izmaele rozprostřelo mezi jeho stanem a nebem, nezmizelo po dalších třináct let. Nebe bylo zavřené a Bůh už k němu nepřicházel. 

Poslední slovo, které od Boha k Abramovu domu přišlo, tak slyšela - Hagar. Ale nebylo to slovo, které by Abrama povznášelo, obzvláště když mohl v dalších letech stále zřetelněji pozorovat, jak se na Izmaelově povaze naplňuje. Abram pozoroval dospívajícího chlapce a uvědomoval si, že co je na světě, neprožil žádné setkání s Bohem jako dřív. 

Zatímco odpuštění může člověk získat zdarma, protože nezáleží na nás, duchovní bohatství nikoli. Když se Abram vydal na cestu následování, jedenáct let stoupal výš. Poznával Boha na svém životní putování a skrze zjevení, kterých se mu dostalo, protože byl Bohu blízko, ale toto bohatství pak svou nevěrou ztratil. Zdálo by se, že svévole a chození po vlastních cestách budou jen drobnou epizodou, kterou stačí vyznat a obratem být zase tam, kde předtím byl. Ale o duchovní plnosti toto neplatí. Člověk musí znova vystoupat na horu, na níž dříve stál.

Ten druhý výstup je však mnohem těžší.

(Hospodinův posel) dodal: „Hle, jsi těhotná, porodíš syna a dáš mu jméno Izmael (to je Slyší Bůh) , neboť Hospodin tě ve tvém pokoření slyšel. Bude to člověk nezkrotný, jeho ruka bude proti všem a ruce všech budou proti němu; bude stát proti všem svým bratřím.“ (Gen 16,11-12)

Abram se sám nedokázal odstřihnout od Hagar a dítěte, a tak zvolil trochu alibistické řešení Sářina naléhání - nechal jí Hagar na pospas. Sára ji šikanovala tak, až od ní Hagar uprchla. Při zastavení u pramene ji navštívil Boží posel a sdělil jí, ať se pokoří a vrátí. Osamělá těhotná žena neměla moc šancí na přežití.

Po odchodu Hagar Abrama zaplavila obrovská bolest, neboť tím ztratil své jediné dítě. Když se zakrátko Hagar vrátila se změněným postojem, který, jak se zdálo, umožňoval její setrvání a Sářin tvrdý postoj byl obměkčen, vrátila se mu ztracená radost. Děkoval za to Bohu, jeho svět měl zase jasnější barvy, vrátila se mu naděje, očekávání dobrých věcí, a budoucnost dostala zářné jméno: IZMAEL.

Abram cítil, že nyní potřebuje určitý čas, aby si mohl odpočinout, zklidnit rozbouřené emoce, vrátit život k normálu. Prožil jedno z nejtěžších období svého života a měl za to, že to nejhorší mají za sebou. Nakonec, řešení, které se dostavilo vlivem vnitřní změny Hagar, bylo vlastně to nejlepší možné. Hagar může zůstat a Sára pak přijme její a Abramovo dítě za vlastní.

Je zřejmé, že Abram ještě stále plně neznal Boží cesty. Kdyby věděl, jaké ovoce vzejde z jeho skutku, patrně by jej nikdy neudělal. Jako by se do povahy Izmaele natrvalo vtisknul konflikt, který jeho očekávání provázel, "bude to člověk nezkrotný... jeho ruka bude proti všem a ruce všech proti němu". Tam, kde se Abram se Sárou těšili na hezké chvíle s roztomilým chlapcem, se začal vyklubávat neurvalec drsných způsobů, divoké, nespoutané povahy. To dítě přineslo nakrátko radost, ale jak vyrůstal, se soužití s ním stávalo stále obtížnější a konflikty byly na denním pořádku. Nebylo mu ještě ani dvanáct let a Abram se opět začal sklánět pod tíží chmurných myšlenek: jak vše půjde dál, jestli se Izmael nezmění? Cítil, jak mu s přibývajícími roky ubývá sil, rád by měl jistotu, že zajistil budoucnost své rodiny a farmy, ale neodbytně se mu do mysli vkrádala otázka, jak to dopadne, až se Izmael stane hlavou celého jeho domu?

Tu řekla Sáraj Abramovi: „Mé příkoří musíš odčinit. Sama jsem ti dala svoji otrokyni do náruče, ale ona, jakmile uviděla, že je těhotná, přestala si mě vážit. Ať mezi mnou a tebou rozsoudí Hospodin.“ (Gen 16,5)

Nebylo nic nového pod sluncem, že si ženy občas vjely do vlasů a do okolních stanů se rozléhaly vysoké tóny jejich ječivých hlasů. Ale další den byly schopné postavit se na zápraží a klevetit o novinkách, příbuzných nebo dětech. Ale mezi Sárou a Hagar se nyní objevila nesmiřitelnost, která jako by se oběma hluboce zaryla pod kůži. Sára byla jako vyměněná. Ona, která celý plán vymyslela, najednou začínala pociťovat hořkost nejen vůči Hagar - ale i k ještě nenarozenému dítěti, na které se přeci tolik těšila!

Abram doposud věřil, že se situace urovná, ale nyní chodil stále více zachmuřen. Když jej po několika týdnech Sára definitivně požádala, aby těhotnou Hagar vyhnal, samozřejmě to odmítl - co si to Sára k čertu myslí, má se snad zříct svého vlastního dítěte?

Byl postaven před krutou volbu: Sára nebo Hagar; Sára nebo... jeho dítě. V té chvíli upadl do těžké sklíčenosti. Neviděl žádnou rozumnou cestu, žádné řešení. Napadalo ho, že to všechno byla přeci její vina, nebylo by tedy snad správné, aby pykala ona? O nejtěžší volbě, kterou v tu chvíli dělal, jí nikdy neřekl, styděl se za ni, ale nemohl si pomoct: nebylo by vlastně správné, aby... odešla Sára? Abram mohl začít novou rodinu, s ženou, která mu dá ne jedno, ale tucet dalších dětí a v jeho stanu se rozezní smích dětí, smích nové naděje namísto trudnomyslnosti, která ho naprosto pohltila.

"Ať mezi mnou a tebou rozsoudí Hospodin." Až tak se tedy dokáže vztah dvou kdysi milovaných lidí vyhrotit. Jak dokáže být zaslepená, pomyslel si - Sára volá na pomoc proti mě mého Boha! Abram se cítil pod takovým tlakem, až se přistihl, jak k ní občas pociťuje odpor. Představa, jak zavrhne své dítě, ho drtila. Kdo je teď pro něj víc: ona nebo ono?

Musel se rozhodnout, a bylo to nejtěžší rozhodnutí jeho života. Naději na vlastní dítě tedy pohřbil podruhé a bylo mu jasné, že teď už definitivně. Poprvé, když ztratil víru, že mu je dá jeho Bůh. Podruhé, když vyhnal ženu, která s ním dítě čekala, aby zachránil své manželství. Manželství, ve kterém se však sám už necítil nejlíp.

Abram byl zdrcen. V jeho stanu vládlo odcizení, cítil vinu za to, jak se k Hagar zachoval, měl dojem, že nenachází na žádné straně porozumění, a hlavně, odepsal vše dobré, co mu ještě mohla budoucnost přinést, a nač se tolik upnul. V tu chvíli totiž věděl, že další naděje už nemá odkud vzejít.

I vešel k Hagaře a ona otěhotněla. Když viděla, že je těhotná, přestala si své paní vážit. (Gen 16,4)

A tak se u Abramů znovu slavilo. Tentokrát ne jako po uzavření smlouvy, kdy Abram pevně věřil, že vysněné dítě přijde, jistě už brzy. Ale to byla vlastně jen idea, v ruce neměli nic pevného a tak se po pár měsících jejich povznesená nálada začala měnit v chmury, jak se prchavý obláček naděje postupně rozplýval. Ale nyní to bylo něco hmatatelného, viditelného - dítě je konečně na cestě! U Abrama i Sáry se objevil pocit obrovského uspokojení, ba úlevy. O to nejdůležitější, nač čekali dlouhé roky, už nepřijdou.

Ale ouha! Velice rychle po prvních vlnách uspokojení se opět objevily trhliny jejich radosti. Hagar, která v celém Abramově domě byla vždy jen v pozici otrokyně, si uvědomila, jak její cena vzrostla a začala se chovat jinak. Její sebevědomí narostlo, jako by byla téměř paní domu; vždyť to ona dá svému pánu to nejdůležitější, co mu "ta jeho" nikdy nedala. Hagar poznala jejího muže a on se k ní nyní chová jinak než dřív. Hagar ví, jakou má pro něj cenu, mezi ostatními otroky a služebníky v domě je patřičně privilegovaná. A Sára? Copak ji tu někdo k něčemu potřebuje?

Abram se octinul v určité pasti. Toužebně se upínal k času, kdy mu Hagar porodí dítě a doufal, že to bude syn. Zároveň si všímal toho, jaké napětí se v domě rozprostřelo mezi Sárou a Hagar a jak se jejich konflikty vyostřují. Proti každému jinému by ihned zakročil - nikdo by si ke své paní nedovolil to, co Hagar, to bylo neslýchané. Ale cítil se v té situaci bezzubý - jak mohl tvrdě jednat s ženou, od níž očekával to nejcennější?

Uprostřed každodenních konfliktů začínala z Abramova domu mizet radost, kterou nakrátko pociťovali. Abram si často povzdychl a v letmých okamžicích si začínal uvědomovat pravdivost přísloví „kradená voda je sladká..." (Př 9,17). Přesto doufal, že i přes dílčí zhořknutí dokáže nakonec ukojit jeho žízeň.

Abram Sárajiny rady uposlechl. (Gen 16,2)

Abram měl již zkušenost s tím, že je požehnané Boha poslechout a být na místě, na které ho povolal. Uvědomil si to silně díky své zkušenosti s odchodem do Egypta. Řešil tím problém hladu, který jeho zemi zasáhl, ale poznal, že nebylo dobře, že jednal na vlastní pěst a šel tam, kam ho Bůh nikdy neposlal. Pochopil to až podle ovoce, které ta cesta přinesla - kromě peněz nic pozitivního. Její vyústění, hanba, kterou si musel vyjíst, otřes pro jeho duši a jeho manželství, to všechno už si nechtěl zopakovat. Ale taky si tehdy poprvé uvědomil podivné ticho, které se rozprostřelo mezi ním a Bohem. V Egyptě se zastavilo postupné zjevení Boha, které doposud v jeho životě stále rostlo.

Tehdy jednal pod tlakem okolností a tak se zachová mnohdy každý z nás. Ale je vzácné, když poté dokážeme udělat správný závěr a podobně jako Abram již do (našeho) Egypta nevstoupíme.

Již dříve jsem uvedl, že víra je zápas o Boží obraz v srdci člověka. Tento obraz se porušil pádem a žádný člověk nevidí Boha správně, dokud tímto zápasem neprojde. Do té doby tone ve vědomých a podvědomých představách. Pravdivý Boží obraz však má být na zemi obnoven, a to v srdci jeho lidí. (Je to také jediné místo, kde ho zde nalezneme). To však není automatické. Víru provází zkoušky tříbení, neboť ačkoli je svou povahou vítězná (1J 5,4), vítězství není bez boje.

Sestup do Egypta byla od Abrama pošetilost, avšak nyní, když s otrokyní zplodil Izmaele, to bylo něco mnohem závažnějšího - skutečný pád do hlubin nevěry. Bylo to zcela vědomé a uvážené popření toho, co mu Bůh řekl, a nedlouho před tím potvrdil smlouvou s vylitím krve. Věřil Abram, že Bůh ho v tom může klamat? Pak ho tedy mohl klamat kdykoli. Pak zcela jistě není tím, kým se mu prezentuje.

Když toužebně očekávané dítě nepřicházelo, Boží obraz v srdci Abrama dostal povážlivou trhlinu. Abram svým činem soudil Boha, že neplní slovo, sdělil mu, že vlastně nebylo nejlepší, že mu dosud věřil a poslouchal ho. Jeho Bůh je sice reálný, ale ne zcela hodnověrný a bude tak zřejmě lépe, když se Abram v těch nejdůležitějších věcech zařídí sám.

Abram Sárajiny rady uposlechl. Vzala tedy Abramova žena Sáraj svou otrokyni, Hagaru egyptskou, deset let po tom, co se Abram usadil v kenaanské zemi, a dala ji svému muži Abramovi za ženu. (Gen 16,2-3)

Deset let následování Boha, už deset let čekání měli Abram a Sára za sebou, aniž se dočkali splnění toho, co Bůh zaslíbil! Jak by asi reagovali, kdyby věděli, co v danou chvíli netušili, že na narození Izáka budou v každém případě čekat ještě dalších 15 let? Zachovali by se stejně, nebo by s touto jistotou dokázali vyčkat? Nevíme. Bůh jim neřekl, kdy se syn narodí. Řekl jen, že zajisté ano, navzdory tomu, kolik nemožností jejich situace skrývá, navzdory "biologickým hodinám", které tak silně tikaly v mysli Sáry.

Začala proto hledat jinou cestu a zvolila tu nejdostupnější, která se nabízela. Zanechat potomstvo bylo (nejen ve starověku) pociťováno jako životní nutnost. V tehdejším kmenovém soužití nebylo neobvyklé zplodit potomka s vlastní otrokyní. Je ale pozoruhodné, že Abram k tomu nepřistoupil ani po celý svůj dlouhý život, než poznal Boha. Jejich manželství tím dosud nebylo poskvrněno.

Nápad to zjevně nebyl Abramův, ale když s ním Sára přišla, už ho neodmítal. Je to charakteristické pro mnohá pokušení, která člověk zakouší. Nejprve odolává, a nechce připustit, že by to udělal. Pak ale přece jen začne té myšlence naslouchat. (Často je to snazší, když přijde od někoho jiného; člověk totiž pociťuje jako alibi, že nebyla vlastní, umenšuje to jeho zodpovědnost.) Stejně i Abram nejprve nechtěl ani slyšet, co mu Sára navrhuje. Pak si ale řekl, že je zbytečné být tak "bigotní". A jak o tom víc a víc přemýšlel, začalo mu to připadat jako stále menší a menší zlo, až pochopil, že to vlastně není úplně špatné řešení. Nakonec v tom uviděl jedinou možnou cestu.

Je důležité uvědomit si, že Abram aní Sára tím nechtěli opustit Boha. Oni ho nezavrhli a nezvolili si jinou modlu! Oni jen chtěli obojí: ctít Hospodina a mít potomka. Jevilo se, že na cestě, kterou je Bůh vede, toho nemohou dosáhnout. Abram si dobře vzpomínal na černé siluety ptáků, které musel při uzavření smlouvy odhánět, a kteří jako by symbolizovali temné myšlenky, které se nyní usadily v jejich hlavách. Tehdy s nimi bojoval, ale po dalším dlouhém čekání jeho víra poklesla a mysl se zaplnila pochynostmi: co dělat, co jiného nám zbývá, když nepřichází, co Bůh řekl?

Sáraj, žena Abramova, mu nerodila. Měla egyptskou otrokyni, která se jmenovala Hagar. Jednou řekla Sáraj Abramovi: „Hle, Hospodin mi nedopřál, abych rodila, vejdi tedy k mé otrokyni, snad budu mít syna z ní.“ (Gen 16,1-2)

Pád do hlubiny nevěry u Abrama nepřišel náhle. Můžeme předpokládat, že očekávání a úsilí zůstat na tom, čemu uvěřil, trvalo po uzavření první smlouvy přinejmenším měsíce. Ale pak semínko pochyb zakořenilo a vydalo neblahé plody, prvně u Sáry, která nebyla přímo účastna Abramových setkání s Bohem. Její úvaha se proto nezakládá na proměněné mysli, neprožila s ním stejné výšiny. Nahlíží problém docela pragmaticky a jako první se vyslovila jasně: tahle cesta s Bohem k cíli nevede, zařiďme se tedy jinak.

Problémem věřících je ten, že jsou často idealisté tam, kde by měli být pragmatičtí, a pragmatičtí tam, kde by měli být idealisté. Snaží se vírou držet věcí, které v té podobě Bůh vůbec nezaslíbil, a které proto nemohou fungovat, a opomíjejí věci, kde by svou vírou uctili Boha. Víra je vždy zápas mezi reálným a očekávaným, zápas, ve kterém nám Bůh bude stát nablízku, pokud ho budeme hledat. Je to napětí mezi zaslíbením a realitou, které se tříbí nejen na dané skutečnosti, ale (jako v tomto případě) často na otázce času.

Je třeba mít se velmi na pozoru ve chvílích, kdy se začne ozývat nevěra ve formě pocitů zklamání jako u Sáry ("Hospodin mi nedopřál..."). Namísto víry člověk zaktivuje logiku a tehdy ho napadne spousta rozumně vypadajících řešení, z nichž ani jediné není tím, které ho dovede k pravému cíli. Naopak jako u Abrama se tím jeho cesta podstatně zkomplikuje.

Sáraj, žena Abramova, mu nerodila. (Gen 16,1)

Radostná nálada v Abramových stanech trvala ještě týdny. Jakkoli toho roku bojovali s nepřízní počasí a stáda byla zasažena úhynem jehňat, Abram musel hledat náhladu za svého pobočníka, který náhle zemřel, všechny tyto a další problémy zcela zastínila radost z očekávání potomka. Všichni dělníci a pastýři na farmě cítili tu novou svěží atmosféru a ožili spolu s ním. Práce jim šla mnohem líp od ruky.

Nálada se ale začínala postupně měnit, prvně u Sáry. Když ani po několika týdnech neoznámila Abramovi radostnou novinu, začínala se stahovat do sebe, mluvila stále méně a na tváři se jí objevoval rezignovaný výraz. Někdy si něco sama pro sebe pobrukovala. Abram zpočátku nerozuměl, ale pak se mu zdálo, že slyší podivné výrazy ve starém kaldejském dialektu, něco jako "biologické hodiny". Vůbec neměl tušení, oč jde.

Abram dokázal nějaký čas po uzavření smlouvy zůstat myslí v nebeské oblasti. Pak ji ovšem postupně opouštěl s tím, jak mu okolní svět poskytoval stále více důkazů o tom, že jeho očekávání je nereálné. Aniž si to nějak teologicky definoval (ostatně nebyl teolog předtím ani potom), prožíval právě zásadní krizi víry. Nejprve se setkal s Bohem a slavně uvěřil. Ale poté musel to, čemu uvěřil, vnitřně držet navzdory tlaku okolí - událostí i lidí. Čas plynul a on už necítil Boha tak, jako když se s ním prvně setkal. Situace ho začala přemáhat, pociťoval prázdnotu a zklamání. Jeho ruce poklesly.

Z krize víry vedou dvě cesty - jedna (namáhavá, ale vítězná) vzhůru, druhá (samospádem) do bahna nížiny. Abram se octnul na té druhé.

I řekl mu: „Vezmi pro mne tříletou krávu a tříletou kozu a tříletého berana, hrdličku a holoubě.“ (Gen 15,9)

Bůh uzavřel první smlouvu s Abramem jako důkaz, že mu daruje zemi. Když Abram kolísal ve víře (Gen 15,8), neviděl Bůh silnější důkaz než ten, že se mu zaváže smlouvou. Podobné smlouvy spolu uzavíraly sousední kmeny, aby si vymezovaly teritoria, přislibovaly válečnou pomoc a obecně se vyhnuly sporům, byla to tedy záležitost dobře známá. Samozřejmě to předpokládalo, že strany budou vůči sobě věrohodné. Proto, a jako zapřisáhnutí se božstvům (které mělo zajistit smrtelnou vážnost slibů), se při uzavírání prolévala krev. Tím, že Bůh uzavřel smlouvu podobným způsobem, chtěl Abrahamovi říct: věř, takto se věci stanou, je-li totiž někdo věrohodný, jsem to právě já. Neboj se, Abrame a nepochybuj.

První smlouva byla tedy smlouvou o přebývání Izraele na zemi, uzavřenou prolitím krve zvířat. Odpovídá období Staré smlouvy, v níž došla naplnění: jde v ní o osud Židů na zemi a v jejím rámci jsou přinášeny oběti zvířat.

Když se Bůh vzdálil, přiběhl Abram do stanu k Sáře, obejmul ji a radostně volal: Sáro, představ si, co jsem právě zažil! Je to jisté! Bůh mi potvrdil svá zaslíbení smlouvou! Sára, tradičně k Abramovým euforiím poněkud skeptická, tentokrát už neodolala a nechala se jeho nadšením nakazit. Toho večera se v Abramových stanech dlouho do noci svítilo - osmdesátníci Abram se Sárou ruku v ruce tančili, hodovali, slavili a radovali se... Vždyť brzy už, brzy jejich čekání skončí!

V ten den uzavřel Hospodin s Abramem smlouvu: „Tvému potomstvu dávám tuto zemi od řeky Egyptské až k řece veliké, řece Eufratu, zemi Kénijců, Kenazejců a Kadmónců, Chetejců, Perizejců a Refájců, Emorejců, Kenaanců, Girgašejců a Jebúsejců.“ (Gen 15,18-21)

Když Abram uslyšel Boha a přijal ho za svého, vnimal jeho vše převyšující moc. Okolí však tohoto Boha neuctívalo, a tak to zůstávalo víceméně osobní záležitostí. Praktikoval proto své náboženství v kruhu rodiny a "farmy". Postupně si ale stále více uvědomoval, že tento Bůh se neliší od druhých jen jménem, ale že všechny ostatní převyšuje svou mocí. Toto poznání stále rostlo a dosáhlo vrcholu, když s ním Bůh uzavřel první smlouvu a sdělil mu, že zůstane Bohem jeho potomstva už navěky, přičemž vše naplno začne teprve za 400 let! Abramovým potomkům dá Bůh území od Nilu až k Eufratu, a to pro nepravost jeho obyvatel. Abram většinu těchto národů znal, ostatně přebýval mezi nimi v menšině - neuměl si představit, kam se odtud asi podějí? (Takže to pro něj musela být tak trochu sci-fi.)

Eufrat tvořil pro tehdejší obyvatele přirozenou hranici, doslovnou nebo jen pomyslnou, vnímali svět "tady" nebo "tam" za Řekou. Přitom drtivá většina z nich v Zaeufratí nikdy nebyla - znali tuto oblast jen z vyprávění, když odtud přijížděly karavany naplněné zbožím dalekého Východu. Abram však za Řekou dříve žil, měl tedy konkrétní povědomi o rozloze slíbeného území i o tom, jak asi vypadá, obydleno cizími kmeny.

Oproti dřívějšku se nyní něco zásadního změnilo: tento Bůh už není jeho soukromým Bohem, interní záležitostí jeho kmene, nýbrž s ním mluví jako vládce světa a času. Jako ten, který může rozhodnout o národech, o jejich bytí a nebytí, o časech historie, kdy se zde na zemi může uskutečnit to či ono. Podotkněme, že Písmo neučí, že vše, co se na zemi děje, je Bohem přímo řízeno, jen tolik, že vše je dopuštěno. Ve světovém dění hraje rozhodující roli člověk - mnohé události by se byly odehrály jinak, kdyby se jejich aktéři jinak zachovali (Gen 15,16). Navíc, Písmo odhaluje, že do historie aktivně vstupuje i Boží nepřítel - ale to vše už by bylo na jinou úvahu...

Jako memento nám však musí znít, že Izrael nikdy neobýval celé území, které mu zde Bůh svěřuje. Je to území zhruba velikosti Polska, přičemž třeba dnešní Izrael z něj nezabírá ani desetinu. I v dobách své největší slávy dosáhl snad poloviny této rozlohy. Z Písma víme proč - pro jejich selhání. Nicméně my si odtud musíme vzít ponaučení, že naše cesta není zaznamenána do posledního puntíku někde na pergamenu osudu - jestli urazíme její plnost nebo jen část, o tom rozhodujeme z největší míry my sami.