Tu Hospodin Abrahamovi řekl: „Pročpak se Sára směje a říká: ‚Což mohu opravdu rodit, když už jsem tak stará?‘ Je to snad pro Hospodina nějaký div? (Gen 18,13-14) --- Také Sára věřila, a proto přijala od Boha moc, aby se stala matkou, ačkoliv už překročila svůj čas; pevně věřila tomu, kdo jí dal zaslíbení. (Žd 11,11)

Sára si po právu mohla myslet, že s Abrahamem nedělají Bohu na zemi žádnou ostudu: jsou tu jediní, kteří ho vpravdě ctí a nemají jiné bohy. Žijí ve spořádané rodině, jsou si věrní, jejich farma je pojmem široko daleko a těší se respektu sousedů i vlastního služebnictva - co víc by od nich mohl Bůh chtít?

To všechno bylo jistě dobré. Ale náš problém je v tom, že Bohu předkládáme to, o čem jsme si jisti, že to máme v životě vyřešené, zatímco odsuneme stranou to, o čem víme, že to po nás Bůh chce, ale my v tom zrovna nexcelujeme. Nemám teď na mysli požadavky typu "měl bych" (nebo "měli bychom"), díky nimž se cítíme provinile a tak rychle spácháme něco zbožného, abychom ulevili svědomí a měli pokoj. Myslím něco, co je specificky mezi Bohem a námi a patří to právě nyní právě nám. Bůh po nás někdy žádá věci, které nás překvapí. Pro Sáru teď zjevně nebyla otázka víry ta nejpodstatnější. Připadaly jí důležitější jiné věci, možná praktické svědectví života jejich okolí. Ale pro Boha to nyní nejpodstatnější otázka byla. Schylovalo se totiž k zázračnému početí Izáka, zázraku vzkříšení, a Bůh u ní právě teď potřeboval najít to nejdůležitější a jediné, co u člověka dokáže uvolnit Boží moc - víru.

Sára se v dalších týdnech po tomto navštívení dostala do vnitřního zápasu o nadpřirozenou víru, který před ní prošel už Abraham. Jako všechno cenné se to nerodilo lehce a hned - ale Sára nakonec v tom boji zvítězila.

Považme: epištola Židům Sáru, smějící se zjevnému nesmyslu o narození syna, dává za příklad - VÍRY! Jak je to možné? Protože v Božích očích, pohledem ze strany věčnosti taková skutečně je. Ospravedlněná a proměněná, plná vítězné víry Boží. Bůh už nepřipomíná žádné její poklesky, jsou navždy a cele smazány. Na naší straně nebe zůstávají zapsány, ale už jen kvůli nám, k našemu poučení a posile v našich zápasech. Stejně jako třeba Petr, který je pro nás příkladem nestálosti a selhání, se ve věčnosti stává nepohnutelným základem nového města (Zj 21,14)!

Oslavená budoucnost přehlédne veškeré naše klopýtání a pády a navždy zůstane už jen to drahocenné, k čemu jsme v Kristu dospěli. "Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme!" (1 J 3,2)

(Sára) Zasmála se v duchu a řekla si: „Když už jsem tak sešlá, má se mi dostat takové rozkoše? I můj pán je stařec.“ Tu Hospodin Abrahamovi řekl: „Pročpak se Sára směje a říká: ‚Což mohu opravdu rodit, když už jsem tak stará?‘ Je to snad pro Hospodina nějaký div? V jistém čase, po obvyklé době, se k tobě vrátím a Sára bude mít syna.“ Sára však zapírala: „Nesmála jsem se,“ protože se bála. On však řekl: „Ale ano, smála ses.“ (Gen 18,12-15)

Sára se jistě považovala za ctitelku Hospodina, neměla přece jiné bohy. Byla koneckonců členkou jediné tehdejší komunity, jejíž víra byla tehdy založena na přímém zjevení, které Bůh dal jejich vůdci Abrahamovi. Vždyť - považte - Bůh s ním mluvil od úst k ústům! Sára byla tedy v pozici členky sboru, vlastně "manželky pastora". Ale jak blízko může být člověk Božímu jednání, nebo jinému člověku, s nímž Bůh jednal, a přesto být sám dotčen jen málo...

Sára, na rozdíl od Abrahama, doposud zná spíše náboženství vnější formy. Podobá se náboženským lidem od starověku do dnešních dnů. Ze života sice zmizí ty nejhorší hříchy, měřeno zvenčí je takový člověk lepší než většina lidí. Přesto nemá víru, která by ho přenesla do vyšší sféry, chybí mu nadpřirozená zkušenost, která vede k vnitřní proměně, a proto nedokáže stát před Bohem ve světle. Prvním zaznamenaným projevem Sářina postoje (kdy jedná z vlastní vůle, nikoli jen následuje víru svého muže) je univerzální všudypřítomný strach "co s námi bude" - jestli Bůh selže. Proto vymyslí způsob, jak Boha obejít a získat dítě. (Věřit si můžeš, ale nakonec, co nám zbývá.) A později: skrývá se před Božími posly ve stanu, protože nechce a ani nemůže být před nimi otevřenou knihou - své pravé já Bohu ještě nevydala. V důsledku se nedokáže přenést za hranice tělesného a vidět duchovním zrakem, směje se proto zázraku, který Bůh přišel oznámit. Ovšemže tajně, aby si Bůh náhodou nevšiml!

Náboženský člověk rád poukazuje na to, v čem je lepší než jiní lidé (L 18,11). Samozřejmě si vybere oblasti, ve kterých opravdu je, a ujistí se o tom. Ale uniká mu, že Bůh chtěl především proměnu srdce. O staletí později proto řekl Ježíš nábožným farizejům: "celníci a nevěstky vás předcházejí vás do Božího království." (Mt 21,31)  A o kus dál: "Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Odevzdáváte desátky z máty, kopru a kmínu, a nedbáte na to, co je v Zákoně důležitější: právo, milosrdenství a věrnost. Toto bylo třeba činit a to ostatní nezanedbávat." (Mt 23,23)

Bůh se opravdu zlobil, že se Sára po 25 letech následování směje naději, kterou jim oznamuje. Není snad v celém Písmu jiný případ, kde by Bůh někoho takto usadil ("ale ano, smála ses"). Dokládá to, jak Bůh okamžitě vnímá víru nebo naopak nevěru v srdci člověka a reaguje na ni.

Pak se ho otázali: „Kde je tvá žena Sára?“ Odpověděl: „Tady ve stanu.“ (Gen 18,9)

Kdosi poznamenal, že když se Bůh člověka na něco ptá, není to proto, že by neznal odpověď. Ostatně za dlouhou dobu čekání si museli poslové všimnout či přinejmenším zaslechnout, že jim Sára připravuje jídlo. Otázka "kde je" tedy znamená něco jiného. Nápadně připomíná onu první otázku položenou člověku: "Kde jsi?"

Zdá se, že pro Boha má zvláštní význam to, kde jsme. Ale ne ve smyslu místa, zda v domě nebo na zahradě. Je to otázka po našem duchovním stavu. Matka se v nebezpečí ptá: kde jsou děti? Ale v danou chvíli není nejdůležitější, na jakém místě, ale jestli jsou v pořádku. Tak se i Bůh táže člověka, zda je tam, kde je jeho pravé určení, nebo zda bloudí.

Abraham žil v duchovně rozděleném manželství. Nezdá se, že by ho ohledně následování Boha Sára v čemkoli povzbudila, naopak. Byla pro něj dokonce zdrojem pokušení, když ho ponoukala k tomu, aby jim s Hagar zplodil syna. Abrahama tedy jeho víra uvrhla do určité vnitřní samoty dokonce i ve vlastní rodině. Nebylo to proto, že by mu takový úděl Bůh přál. Bylo to tak proto, že nebylo vyhnutí. Sára po Bohu netoužila jako on.

Dva lidé žijící nablízku, dokonce mající hezký vzájemný vztah - a přece jak nebetyčný rozdíl. Abraham v příchozích okamžitě rozpoznal Boží posly a vítal, že je může uctít. Sára se před nimi raději ukrývá, stejně jako Adam po pádu. Její srdce není proměněné, aby radostně snesla jejich světlo.

Abraham a Sára měli dobrý vztah, rozuměli si v mnoha ohledech, byli si věrní a zažili mnoho vzácných chvil. Ale plné porozumění v tom nejdůležitějším přesto neměli. Duchovní slepotu totiž nelze překonat jinými, než duchovními prostředky. Vztahy, jakkoli kvalitní a cíleně budované, k tomu nestačí, stejně jako samy o sobě nedokážou vytvořit pravou duchovní jednotu.

Dám přinést trochu vody, umyjte si nohy a zasedněte pod strom. Rád bych vám podal sousto chleba, abyste se posilnili; potom půjdete dál. (Gen 18,4-5)

Dvacet čtyři let, dlouhých dvacet čtyři let to trvalo, než mohl Bůh takto přijít k Abrahamovi na návštěvu. Abraham samozřejmě zakoušel Boží navštívení od počátku své cesty, ale jeho vztah k Bohu byl prvně vztahem cizince. Abraham Boha neznal, nevěděl, jak smýšlí, jak cítí. U Boha však nejde jen o to, zakusit navštívení; jde o to, zakusit spočinutí. Bůh i později navštěvoval svůj lid skrze proroky, posílal slova, někdy znamení. Ale dělal to proto, aby je přivedl na jinou cestu, neboť s nimi nebyl zajedno. Nebylo mezi nimi přátelství, nemohl mezi nimi spočívat - protože s Ním nebyli v míru.

Bůh k Abrahamovi sice přicházel, ale zpočátku to bylo, jako když se řeka převalí přes vyprahlou pláň a zase odteče. Abraham neuměl před Bohem zůstávat. Bylo tolik věcí, ve kterých musel vnitřně růst a proměňovat se, aby Boha neztrácel. Měl vždy dojem, že se po té či oné zkušenosti Bohu vzdálil a musí se zase vracet, neuměl s ním přebývat.

Ale jeho vytrvalé následování, zkušenosti, které na té cestě udělal, dobré (s Bohem) i špatné (se sebou) mu pomohly Boha poznat a stát se víc než jen Jeho ctitelem nebo poslušným služebníkem. V jeho srdci ustal všudypřítomný svár člověka vůči Bohu a Abraham začal zakoušet "harmonii" s Bohem. A tehdy už Bůh nemusel odcházet. Abraham se stával Božím přítelem (viz Jak 2,23).

Boží poslové se posadili pod stromem a čekali, než jim Abraham připraví pohoštění. Třikrát je řečeno, jak měl přitom naspěch a snažil udělat to "rychle". Jen si představte stoletého starce, jak za poledního horka (a to ne u nás, ale v Izraeli!) pobíhá a připravuje jídlo kompletně od porážky po pečeni. Muselo to trvat několik hodin, než se poslové dočkali, než byli Abrahamem poctěni, jak bylo tehdy zvykem. 

Ale přátelé počkají. Protože u přátel jsme hosty rádi.

I ukázal se Hospodin Abrahamovi při božišti Mamre, když seděl za denního horka ve dveřích stanu. Rozhlédl se a spatřil: Hle, naproti němu stojí tři muži. Jakmile je spatřil, vyběhl jim ze dveří stanu vstříc, sklonil se k zemi a řekl: „Panovníku, jestliže jsem u tebe nalezl milost, nepomíjej svého služebníka." (Gen 18,1-3)

Když si člověk svou cestu zkomplikuje, je vzácné, když nalezne cestu zpět. Tehdy se mu mohou i jeho minulé pády stát požehnáním  - pokud díky nim předejde pádům budoucím. A přesně to se stalo Abrahamovi. Udělal správný závěr, našel cestu zpátky k víře, dokázal přehodit výhybku svého života - ve stu letech! Následující momenty po uzavření druhé smlouvy byly pro jeho život klíčové. V nich se musel rozhodovat, s jakým vnitřním postojem vůči Bohu půjde dál. 

A Abraham zvítězil.

Jak to s takovou jistotou můžeme vědět? Především proto, že Boha okamžitě uposlechl ohledně obřízky, čímž přijal Jeho smlouvu a vyvolení. A uvěřil slibu o narození Izáka, ačkoli všechno mluvilo proti tomu, bylo to lidsky nemožné. V té víře byl sám proti rozumu, sám proti přírodě, sám proti svému okolí, dokonce i proti Sáře, která tomu nevěřila.

V tomto rozpoložení ho Bůh navštívil, několik týdnů po uzavření druhé smlouvy, tedy dříve, než byl počat Izák. Abraham "seděl ve dveřích stanu". To není zmíněno náhodou. Ve chvíli naprostého klidu a odpočinku, se Abrahamovi "ukázal Hospodin", v prvé řadě proto, aby s ním měl obecenství. Chce se zvolat: zase jako za starých časů, kdy Abraham putoval zemí, Bůh k němu přicházel a jeho zjevení Abrahamovi rostlo! Nyní se Abraham ještě bojí, že by Bůh mohl zase zmizet ("nepomíjej svého služebníka"); po třinácti letech mlčení jsou mu Boží návštěvy natolik vzácné, že by udělal vše, aby o ně opět nepřišel.

Ale Bůh tohoto Abrahama, kterého sám vyhledal v jeho polední siestě, muže víry a nyní už i muže proměny, minout nechce! Stejně jako nikoho z těch, kdo jeho cestou kráčí k Bohu.

Jeho synu Izmaelovi bylo třináct let, když bylo jeho neobřezané tělo obřezáno. Abraham i jeho syn Izmael byli obřezáni v týž den. (Gen 17,25-26)

Když Bůh promluví, věci se člověku někdy zkomplikují. Ovšem nebylo by tomu tak, kdyby člověk neměl již nakročeno vlastním směrem, neudělal rozhodnutí, na kterých ustavil své srdce, zkrátka kdyby už nezačal realizovat svůj plán, který díky Božímu navštívení bere za své. 

A přesně to se Abrahamovi stalo, jelikož svůj odkaz už připravil pro Izmaele. I přesto mohl Abraham druhou smlouvu s Bohem přijmout s radostným srdcem, protože mu nabízela novou naději - Izáka. Ale ostatní osazenstvo farmy mohla nadchnout jen v případě, že ze srdce ctili jeho Boha. V opačném případě jim mohla připadat jen jako dodatečná nádstavba náboženství, které se na farmě přece již praktikovalo a "nic se nemá přehánět". Nevíme, jak velká část Abrahamových mužů byla toho či onoho mínění. Jistě si skoro všichni uvědomovali zvláštní ochranu a požehnání nad jejich farmou a pobýváním. Ale i pokud byl někdo v otázkách víry lhostejný, k obřízce byli vyzváni všichni bez rozdílu. Museli v tom svého pána následovat. Všechny přesvědčit jistě nebylo úplně snadné, ale ten nejtěžší úkol si Abraham nechal až na konec. Promluvit s třináctiletým Izmaelem, který právě těžce prožíval nástup puberty a jeho konfliktní povaha se ukazovala v plném světle.

Rozhovor tehdy mohl vypadat třeba nějak takto:

Izmael: O-b-ř-e-z-a-t? Týjo, a jako proč? Řekni mi laskavě jedinej rozumnej důvod, proč bychom to měli dělat!
Abraham: Bůh nás zahrnuje do své smlouvy a požehná nám, Izmaeli.
Izmael: Ale vždyť nám už ve všem požehnal, otče. Aspoň to často říkáš. Když máš ty svý pobožný chvilky.
Abraham: Nebuď prosím takový, synáčku můj, copak to do tebe zase vjelo.
Izmael: Táto, už jsi viděl můj nový luk? To je věc, co? Dostřelí dvakrát tak daleko! Dneska jsem ulovil dva zajíce a damana! To ti bylo hustýýý.
Abraham: No tak, poslouchej mě, Izmaeli. Je to opravdu nutné.
Izmael: Ale proč, proč, proč? Vždyť to bolí. A k čemu to je. My už všechno máme, nic nepotřebujem.
Abraham: Ano, máme, díky Bohu, ale teď konečně přijde něco nového, na co celý život čekám!
Izmael: Fakt? Týjo, to ses teda načekal, to muselo bejt dlouhý. Ale na co čekáš? Všechno máš, proč si to nevezmeš? Co nového jako?
Abraham: No přeci naše vlastní dí... 

V té chvíli se Abraham zakoktal a větu nebyl schopen dokončit. V duchu se modlil, aby to Izmael aspoň pro tentokrát přeslechl.

Izmael se nakonec obřezat nechal. Ale jen za slib zbrusu nové perletí vykládané kuše s dvěma tucty šípů a ozdobným toulcem, jakou nikdo na farmě nemá.

Abram si tiše povzdechl: když Bůh promluví, věci se člověku někdy zkomplikují...

Bůh také Abrahamovi řekl: „Svou ženu nebudeš už nazývat Sáraj, její jméno bude Sára (to je Kněžna). Požehnám ji a dám ti také z ní syna; požehnám ji a stane se matkou pronárodů a vzejdou z ní králové národů." (Gen 17,15-16)

Také Sára tedy získá nový status, o čemž vypovídá změna jejího jména. V těch dobách se nově narozené děti ještě nezapisovaly do matriky, neexistoval souhn uznaných jmen, žádný kalendář a žádné svátky... takže si lidé mohli jméno svých dětí vymýšlet dle libosti. Proto byla jména více významová, rodiče do nich vkládali svá přání, očekávání, charakteristiky. Mnohokrát vidíme v Bibli, jak jméno dítěte mělo jasně prorocký charakter. Ostatně v řadě případů sám Bůh (stejně jako nyní u Izáka) sdělil, jak mají rodiče dítě pojmenovat. Bylo-li jméno uděleno jako významové, pak má na člověka rozhodně vliv. V poslední době se dětem víc než v dřívějších desetiletích dávají exotická jména, dnes ale spíše kvůli libozvučnosti než významu. Nicméně, před časem byl proveden výzkum, který došel k zajímavému závěru: děti s exotickými jmény dosahovaly v některých ohledech statisticky vyšší úspěšnosti ve studiu nebo kariéře. Závěr byl ten, že jejich zvláštní jméno jim dávalo dojem určité výlučnosti, podpory ze strany rodičů, očekávání zvláštního údělu. To jim pomohlo v sebedůvěře, že toho mohou dosáhnout.

V Božím království ale nejde o to, čeho dosáhneme nebo o statistiky. Jméno ale má vliv i zde: "A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na této skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou." (Mt 16,18) Známe skutečné znění původního textu a jeho slovní hříčku - změna Petrova jména je z řeckého "Petros" (úlomek) na "Petra" (skála). Ježíš Petrovi změnil jméno poté, co se mu dostalo nejdůležitějšího zjevení shůry. Ano, Bůh má tendenci - počínaje od Abrahama - měnit lidem jména, když se něco duchovně významného v jejich životě stane - neboli, když dosáhnou jiného statusu. Petr byl právě tehdy blahoslaven a dostal nové jméno - Ježíš to činí i v novozákonní době!

Všimněme si ale, že Bůh Abramovi, Sáře či Petrovi jména nezměnil, ale pozměnil. Bůh je nejen nejlepší lingvista (ostatně z Něj pochází slovo, bylo už před stvořením...) Ale je to i krásný obraz toho, že Bůh uchopí člověka tak, jak je, nevymaže jeho osobnost, nýbrž mění ji ve svůj obraz - korunuje ji nebeskými věcmi.

Bůh skončil rozmluvu s Abrahamem a vystoupil od něho. (Gen 17,22)

Abraham se stával mužem víry - bez ní ve své situaci jednak neobstál, ale řada věcí by mu ani nedávala smysl. Přesahovaly totiž rozměr jeho vlastního života, sahaly do daleké budoucnosti, ba věčnosti - kdyby chtěl vše dobré pro sebe, tady a teď, nemohl by jimi být uchvácen. Vyžadovaly jiný náhled na tento život. Pro Boha však byly tak podstatné, že tvořily obsah JEHO smlouvy - a Abraham se přes všechny své chyby učil smýšlet o rozměru svého života jinak, než dřív. Bůh mu přišel utvrdit svá zaslíbení, která však pro Abrahama nebyla nová: zopakoval, že Abraham bude mít syna a zdědí zemi, což mu slíbil už dříve, ale doposud to nenastalo. (Ohledně země mu ostatně bylo řečeno, že ji definitivně dostane jeho potomstvo teprve za 400 let.) Abraham ale pochopil, že pokud jde o zaslíbení syna, čas se právě nachýlil, a že i když to bylo vždy v Božím plánu pro něj, měl syna získat jiný Abram, než  ten, kterým doposud byl. Bylo třeba víry - odvážit se spolehnout, vsadit vše na jedinou kartu se jménem Bůh a opustit všechny jiné možnosti a jistoty - a Abraham se odvážil.

To hlavní a nejcennější, co smlouva přinesla: "budu navěky Bohem tobě a tvému potomstvu", znamenalo pro Abrahama dar Boží záštity nad jeho rodem, ale stejně tak zvláštní poslání na této zemi. A s tím možná i zárodek specifického konfliktu - Abrahamovo potomstvo bude jiné. Jako znamení toho, který "nese" Boha na zemi mu byla dána obřízka. Už v raných školních letech jsme měli iniciály na svém oděvu a od té doby různě označujeme svůj majetek, domy, auta - stejně jako Bůh se zvláštním zájmem označuje svůj lid. Třeba "znamením na čele muže, kteří vzdychají a sténají nad všemi ohavnostmi, které se v Jeruzalémě páchají.“ (Ez 9,4) nebo "služebníky Boha na jejich čelech“ Zj 7,3. Toto označení na čele (jako symbol smýšlení) je viditelné pro Boha a duchovní svět, není to nějaké fyzické znamení, aby se jím označovali a vzájemně poznávali tito lidé. Je dokonce možné, že někteří označení byli překvapeni - třeba jako ti z Ježíšova podobenství o ovcích a kozlech ("kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?") Oblíbeným námětem diskuzí je pak znamení šelmy ze Zjevení. I zde je však pravděpodobné, že toto označení je duchovní, nikoli fyzické - charakterizuje, jak kdo smýšlí (= čelo) a koná (= ruka). Ostatně o takovém znamení mluvil Bůh již v Ex 13,16, a význam jeho nařízení je každopádně duchovní, ne fyzický.

Na rozdíl od toho je obřízka znamení, kterého si je obřezaný dobře vědom - ale přesto není zjevné na první pohled. Což není ani obřízka srdce, v tom výnamu, kterou má dodnes pro nás: "Neboť pravá obřízka jsme my, kteří duchem sloužíme Bohu, chlubíme se Kristem Ježíšem a nedáme na vnější věci..." Fil 3,3

Abraham tedy vzal svého syna Izmaela a všechny zrozené ve svém domě i všechny koupené za stříbro, všechnu svou čeleď mužského pohlaví, a obřezal jejich neobřezané tělo hned toho dne, kdy k němu Bůh promluvil. (Gen 17,23)

Abraham se stával mužem víry. Ta se pozná na poslušnosti snáze než na slovech - a jakkoli Abraham kolísal a během rozpravy s Bohem se neudržel neusmát při představě, že by se věci mohly stát tak, jak mu Bůh říká, nakonec Boha okamžitě uposlechl. Můžeme říci opět uposlechl - stejně se zachoval i při předešlém navštívení před 13 lety. Jenže tehdy byli se Sárou ještě tělesně schopní dítě počít, nyní už ne. Proto nyní musel prokázat větší víru než tenkrát, víru v životodárnou moc Boží, překonávající smrt, víru ve vzkříšení těla.

Toto Boží navštívení teď postavilo celou rodinu a farmu naruby. Jak Abraham se Sárou, tak všichni jejich služební a otroci si už přivykli na to, že malý Izmael se stane dědicem a až dospěje, převezme Abrahamovu roli. A teď se má místo něj prý narodit jiný syn, i když jsou rodiče tělesně zjevně za zenitem. Nezbláznil se náhodou jejich pán, že tomuto věří? Prý má od teď (považte, je mu devětadevadesáti!) nové jméno a mají ho tak oslovovat. A kdyby jenom to. Nakonec přišel s tím, že se dává okamžitě obřezat, ale jak mu řekl Bůh, chce totéž i po nich... A je v tom naprosto neodbytný.

Chlapi napřed tiše lamentovali a pak sbírali odhodlání, kde jen mohli. Oni se na rozdíl od Abrahama s Bohem nesetkali a neměli proto jeho motivaci. Nicméně nemohli popřít, že v době, kdy s ním Bůh mluvil, pohltila tábor podivuhodná atmosféra, plná bázně, jakou nikdy předtím nezažili.

Svému pánu nedokázali dlouho odporovat a uposlechli ho. Několik dalších dní byl v táboře klid, nepracovalo se, občas se z toho nebo onoho stanu ozývalo bolestné zasténání. Abrahamovi došlo, že nyní svou vírou dává vlastně veřejně v sázku Boží jméno. Jestli Sára neotěhotní, bude bolest, kterou museli jeho muži snést, jen zbytečnou obětí pošetilosti jednoho starce na jeho cestě k duchovnímu sebeurčení.

Smlouvu mezi sebou a tebou i tvým potomstvem ve všech pokoleních činím totiž smlouvou věčnou, že budu Bohem tobě i tvému potomstvu. (Gen 17,7)

Při uzavření druhé smlouvy s Abrahamem ji Bůh nazval osmkrát jako smlouvu "svou". Nebyla něčím, co by si Abram na Bohu vynutil, nebo o čem by ho musel přesvědčovat, aby to přijal, jak se o to pokoušel v případě Izmaele. Je to smlouva Bohu vlastní, vyplávající z jeho svrchovaného záměru - s kým vlastně? S jedním člověkem Abrahamem, aby si onen vzácný muž mohl užívat požehnání své rodiny a podnikání? O víc tu nešlo?

Je vlastností požehnání, že vždy zahrnuje mnohem víc než učinit dobře svému adresátovi. Stejně jako vše, co z Boha vychází, se i Boží požehnání přenáší dál a rozmáhá, možná je příhodné říct, že přetéká k dalším lidem kolem, jako svědectví o Bohu a pomoc této zemi. Tak i požehnání dané Abrahamovi zahrnuje nejen jej, ale další pokolení, ba dokonce celé národy (v.4), které budou požehnány díky jeho poslušnosti víry.

Jestliže Bůh osmkrát říká, že je to smlouva "jeho", pak zároveň čtyřikrát v souvislosti se smlouvou používá slovo "věčný". Nemůže tomu být jinak: co je Bohu vlastní, je i věčné.

Druhá abrahamovská smlouva tak odráží věčný Boží záměr se světem: mít na zemi nový národ, pokolení těch, kteří jsou zvláštním způsobem znamenáni (a tím pro Boha ze světa vyděleni) a "chodí" (tj. žijí) před ním. Stanou se světu svědectvím o tom, kdo je Bůh a jaký je. Prvním z těchto národů je Izrael, ale nakonec to podle zaslíbení budou i mnozí další (v.6).

Nakonec to nejcennější, co je obsahem smlouvy, vystihuje verš v nadpisu: "Budu Bohem tobě i tvému potomstvu". Lidstvo od počátku bloudilo a zvolilo si povětšinou bohy jiné. Tou největší výsadou všech Abrahamových potomků je ctít jediného pravého Boha, a to od nynějška až do věčnosti. Pro dnešního člověka z tzv. křesťanských zemí už toto není ta nejdůležitější věc, nad níž by jásal. Je totiž zaměřena na někoho jiného, nezabývá se nekonečným uspokojením vlastního já, nesděluje, co dnes většina chce slyšet - co mi náboženství přinese, jak vyřeší mé problémy? A bude mi líp, když uvěřím? 

A přesto, otázka: kdo je tvůj bůh? je klíčová pro osud jednotlivce a celého lidstva. Při pohledu na Boha žehnajícího Abrahama a skrze něj svět, si můžeme znova uvědomit, proč platí - o Bohu i o nás - že "blahoslaveněji jest dáti nežli bráti" (Sk 20,35).