Tak obě Lotovy dcery otěhotněly se svým otcem. I porodila prvorozená syna a nazvala ho Moáb (to je "Z otce zplozený"); ten je praotcem Moábců až podnes. A mladší porodila také syna a nazvala ho Ben-amí (to je "Syn mého příbuzného"); ten je praotcem Amónovců až podnes. (Gen 19,36-38)

Dostáváme se k závěru Lotova příběhu, a bohužel to opravdu není žádný happyend. Když vidíme, k čemu Lotův běh života dospěl, oč úsměvnější nám může připadat výklad o touze dcer stát se pramáti Mesiáše - ovoce, které po nich na této zemi zůstalo, byly totiž národy Moáb a Amón. Pokud zmínky o nich sledujeme v Písmu dále, pak skutečně platí: žádný Mesiáš, ale často zavilé nepřátelství vůči zaslíbenému semeni, potomkům Izáka. Nepřátelství, které si nic nezadalo s nepřátelstvím cizích národů, které vůči Izraelcům nebyly v žádném příbuzenském vztahu.

Na Moábce a Amónovce můžeme pohlížet podobně jako na Izmaele: jsou výsledkem lidské tělesnosti. Jenže u Abrahama a Sáry byla přes to všechno touha po Bohu, jeho cestě a požehnaném potomstvu a Izmael je znamením období, kdy upadli do nevěry, neobstáli ve zkoušce. Ale protože chtěli být Božími následovníky, vrátili se zpět a později v ní zvítězili! Ovšem u Lota či jeho dcer nic takového jako touhu po Božích věcech nevidíme a ani žádný reparát. Přitom, pokud se podíváme ještě hlouběji: kdyby se byl Lot neoddělil od Abrama, anebo ještě jinak, kdyby byl po svém oddělení alespoň nešel do Sodomy, centra tehdejšího "světa", Moábci a Amónovci by na zemi nebyli.

Kolik věcí se v našem životě zrodí, protože je naše srdce taženo jinam, než by ho vedl Bůh... Lotův příbeh nám může sloužit jako varování, protože s našimi Amónci a Moábci pak musíme žít. Skutečně zůstali nemilými sousedy Izraelců, stejně jako se Abrahamovi později nepodařilo zcela uchránit Izákovo potomstvo tím, že odeslal Izmaele daleko na východ.

Lot pak vystoupil ze Sóaru a usadil se se svými dvěma dcerami na hoře, protože se bál usadit se v Sóaru. Usadil se s oběma dcerami v jeskyni. Tu řekla prvorozená té mladší: „Náš otec je stařec a není muže v zemi, aby k nám podle obyčeje celé země vešel. Pojď, dáme otci napít vína a budeme s ním ležet. Tak dáme život potomstvu ze svého otce.“ (Gen 19,30-32)

Je pozoruhodné (a smutné) pozorovat, jak generačně postupuje duchovní rozklad, jestliže rodiče ztratí živý vztah s Bohem. To, co by pro ně ještě nebylo přijatelné, stává se normální pro děti. Nejprve člověk přestane aktivně žít svou víru a zamrzne v určitém stavu, kdy nedělá příliš dobrého, ale ani zlého; ještě má jakési ponětí o Bohu a základní morální rozlišení. Ale pak přijdou další jedna, dvě generace, v nichž se osidla uvolní a nejen, že jim chybí jakékoli vědomí Boha, ale mravní zkáza je zjevně viditelná.

Zákony Mezopotámie Abrahamovy doby, nejstarší asyrské zásady i pozdější Chammurapiho zákoník považoval incest za odpornou věc, zejména mezi matkou a synem. Ale i za incest mezi otcem a dcerou mohl být viník vyobcován. Je proto poněkud úsměvné, když se setkáme i s takovým výkladem počínání Lotových dcer, který tvrdí, že k incestu sáhly proto, že se „toužily dostat do linie Mesiáše“, neboť Lot pocházel ze Šétova pokolení, jemuž byl Mesiáš přislíben. To je výklad a la „přání otcem myšlenky“, neboť mu při pohledu na celý příbeh opravdu nic nenasvědčuje. Lotovy dcery nelze vidět jako následovnice Božích cest, spíš naopak. Lot měl o morálce ponětí, žil kdysi v Sodomě vnitřně oddělen od Sodomy a neakceptoval její způsoby. Ale jeho dcery už je nepovažují za zapovězené, jestliže nevidí jiné východisko. Ze Sodomy sice vyšly, ale vzaly si Sodomu s sebou. I když to neučinily kvůli požitku, přesto viděly za legitimní sáhnout k tak odporným způsobům, jestliže se to jevilo jako cesta k řešení jejich problému. Ne že by se takové věci tehdy nevyskytovaly, ale většinou byly pohrdány. Se svým otcem se o tom ani nepokoušely mluvit, rovnou ho opily.

Ovšem i sám Lot jistě nahlížel úděl své rodiny s pocitem bezvýchodnosti a zoufalství. V jeskyni, izolováni od okolí, tu nakonec přebýval sám se dvěma dcerami, bez velké šance na rozumnou budoucnost. Jistě se trápil a kontrast mezi jeho bohatým životem (a bohatým společenským životem) v Sodomě a jejich nynější realitou musel být do očí bijící. Lot trpěl, ale nesáhl ke stejným prostředkům jako jeho dcery, k podvodu a incestu. Existuje druh zoufalství, chcete-li deprese, který vede k odhození zábran, jak to vystihuje kralická Bible: Zatemnění v rozumu, odcizeni jsouce od života Božího, pro neznámost, kteráž jest v nich z zatvrzení srdce jejich. Kteřížto zoufavše sobě, vydali se v nestydatost, aby všelikou nečistotu páchali s chtivostí. (Ef 4,18-19)

Řekli jsme už, že Lot možná nebyl horším člověkem než Abraham. Přinejmenším si o tom z textů Písma nedokážeme udělat jakýkoli úsudek, ale rozhodně nevidíme, že by Lot činil cokoli zlého. Byl schopným zemědělcem, dobrým občanem a otcem rodiny, kterou dokázal dobře zaopatřit a ochránit až do onoho osudového večera. Jak je možné, že byl nakonec takový rozdíl mezi jeho a Abrahamovým koncem, jak to, že dobro dobrých lidí samo o sobě nezajistí, aby před Bohem dobře dopadli?

Řekli jsme už mnohokrát, že Lot aktivně nehledal Boha a nepodřizoval své úsudky a cesty čemukoli vyššímu než svému vlastnímu užitku. Jestliže na začátku cesty máme dva podobné lidi, pak tím, že poté oba operují v různém vnitřním nastavení, (chcete-li "módu"), se postupně jejich smýšlení a konání mění. Jak kdysi správně řekl císař Marcus Aurelius: "náš život je výsledkem našeho myšlení", a tady se začínají věci lámat. Lot zůstal se svou rodinou v myšlenkovém módu konzumu, Abraham se přece jen dostával do módu Božího ctitele, a to (což je zajímavé poznamenat) v jeho životě nikdy neskončilo. Nebyla mu vytyčena nějaká meta, které měl dosáhnout, mít už dost a s hledáním Boha skončit - ještě budeme svědky toho, jak se na této cestě posouvá výš a výš. Ta nejvyšší místa své pouti pak dosáhl ve věku sto a více let!

Lot se na druhé straně nikam nepozvedal, spíš točil v bludném kruhu. Od neproměněnosti, tělesného smýšlení to vedlo k nechápavosti Boha; v důsledku toho byl slepý k situaci a době, takže byl ve špatný čas na špatném místě a vůbec to netušil. Následně sice dospěl k neochotnému (ale přece) uposlechnutí vyjít, ale už ne k tomu, kam měl podle pokynu jít. Následuje smlouvání s Bohem, odchod do Sóaru, až snad  v jeskyni na hoře nakonec pochopil, jak se mýlil vlastně ve všem, co se jeho života před Bohem týkalo. Snad tehdy nahlédl, jaké je vpravdě ovoce jeho života. Nicméně, můžeme očekávat, že prozřel, a pak žil jinak – že změnil svůj „mód“?

Kéž by, ale nic o tom nevíme, Písmo nám to neodhaluje. Otázka, jejíž odpověď bychom museli znát, totiž nezní, zda to uviděl, ale zda si to osobně připustil a zda toho hluboce litoval, tak, aby ho to dovedlo k vnitřní proměně. Zdá se mi však, že kdyby k tomu došlo, neopomnělo by nám Písmo dát alespoň stručnou zmínku takového happyendu. Ten tu však bohužel chybí.

Lot pak vystoupil ze Sóaru a usadil se se svými dvěma dcerami na hoře, protože se bál usadit se v Sóaru. Usadil se s oběma dcerami v jeskyni. (Gen 19,30)

Vzpomínáte, jak Lot přesvědčoval Boha, že chce do Sóaru, nikoli na horu, kam ho Bůh posílal? Domníval se, že ví líp, nebo přinejmenším, že když mu Bůh dává zcela konkrétní pokyn, že to vlastně není zas tak podstatné, jestli ho uposlechne, má přece možnost volby. Lot se za celý život nenaučil Boha poslouchat a nadřadit Jeho vůli své vlastní. Dokud se nedostal do krize, mohl procházet životem a za tuto neznámost vyšších cest neplatil žádnou cenu. Dokonce se mu mohlo zdát, že za ni naopak platí až příliš velkou cenu Abraham, když se vyhýbá městům a zůstává na nepohodlných horách. Ale nakonec to bylo přesně naopak: byl to Lot, kdo zaplatil vším, co měl.

Lot tedy dorazil do Sóaru, ale velice rychle odtud odešel - ale kam? Právě tam, kam ho původně Bůh posílal, na horu. Proč město opustil? Nemáme na to odpověď, kromě toho, že nám Písmo říká, že "se tam bál usadit". Můžeme se jen domnívat, že nejpravděpodobněji z jednoho ze dvou následujících důvodů.

Lot po příchodu do Sóaru možná zjistil, že to město je v naprosto stejném rozpoložení, jako byla Sodoma, jejíž definitivní zkázu zažil minulé noci. Bůh mu totiž řekl: "vyhovím ti, to město nepodvrátím" (19,21), a to znamená, že Sóar byl u Boha "na indexu", a morální poměry zde tak musely být velmi podobné těm v Sodomě. Lotovi mohlo po příchodu do města dojít, že se zde pravděpodobně dřív nebo později odehraje totéž a bál se vyvrácení města.

Anebo si jednoduše krátce po příchodu všiml zřetelných náznaků toho, že by se mohl velice rychle stát terčem násilí podobně jako Boží poslové v Sodomě a raději odsud rychle prchl.

Každopádně, Lot opustil Sodomu neradostně; ohledně změny cíle cesty jen nerad přiznával, že Bůh měl pravdu a bylo ztrátou času o tom polemizovat. A nakonec stejně neradostně došel tam, kam ho Bůh od začátku chtěl dovést. Něčemu takovému se však vpravdě nedá říkat cesta následování, jenom z nouze ctnost. A kéž by aspoň ta ctnost.

Ale Bůh, když vyhlazoval města toho okrsku, pamatoval na Abrahama: poslal Lota pryč ze středu zkázy, když vyvracel města, v nichž se Lot usadil. (Gen 19,29)

Člověku se až zatají dech: Bůh pamatoval... ale ne na Lota, o jehož život šlo, ale na Abrahama! Lot přitom byl muž spravedlivý, a nejen nějakou okázalou formou zbožnosti. Písmo říká, že byl sodomskou realitou "sužován" (2Pt 2,7). Neměl jen fasádu lepšočlověka, ale již jsme si ukázali, že v Boha sice věřil, ale nevidíme na něm živý vztah k Němu, známost ani vědomou ochotu poslechnout. Lot připomíná věřícího, který je morálně výš než jeho okolí, nedopouští se nepravostí, lidé vidí jeho spravedlivý vnějšek, ale na rozdíl od Abrahama už ne podstatu, z níž by to vycházelo.

Ovšem jak šokující je zjištění, že Lot by nebyl pro tuto svou spravedlnost zachráněn! Dokud člověk nepozná Boha, ne v morálních naučeních a přikázáních, ale jako osobu, musí se mu takové vidění světa příčit, protože odporuje prosté lidské spravedlnosti. Nebudou snad zachráněni ti lepší z nás? A nepatřím snad mezi ně? (Člověk to však většinou říká jinak: určitě nepatřím mezi ty nejhorší. Ti možná do horoucích pekel patří, ale já? Kdo jiný už by pak mohl vůbec do nebe dojít?). 

Jenže k záchraně nepostačí být navenek dobrým člověkem, nýbrž vstoupit do specifického vztahu k Bohu, v němž člověk prožije odpuštění a proměnu. Jeden můj přítel se kdysi zamyslel nad otázkou, kdo vlastně jednou bude v nebi? Napadla ho jednoduchá odpověď: s jistotou jen ten, kdo tam chce být. A v tom spočívá zásadní rozdíl mezi Abrahamem a Lotem. Ne ve vnější úrovni morálky, kterou zastávali. Možná si v tom byli velmi podobni a možná byl Lot dokonce navenek lepší, jak jsme již zmínili, protože se zatím nedopustil tolika přehmatů. Ale Abraham přes své pády chtěl být tam, kde ho vedl jeho Bůh, na výšinách, kde Ho nalézal, a když Ho ztratil, vyhledával ho znovu. Lot žádnou volbu směrem k Bohu ve svém životě neudělal, protože s ním neměl živý vztah, netoužil po něm. Zůstával tam, kde to vyhovovalo jeho nátuře - v místě pohodlí a okázalého přepychu, daleko od Boha, který mu nechyběl, po kterém nežíznil. Pokud se utěšoval, že své okolí morálně převyšuje, a Bůh to musí respektovat, ukázalo se, že ve chvíli soudu by ho toto samo o sobě nespasilo - stejně jako žádného jiného člověka.

Za časného jitra se Abraham vrátil k místu, kde stál před Hospodinem. Vyhlížel směrem k Sodomě a Gomoře a spatřil, jak po celé krajině toho okrsku vystupuje ze země dým jako dým z hutě. Ale Bůh, když vyhlazoval města toho okrsku, pamatoval na Abrahama: poslal Lota pryč ze středu zkázy, když vyvracel města, v nichž se Lot usadil. (Gen 19,27-29)

Abraham se vrátil k místu své pozoruhodné modlitby, tam, kde naposled mluvil s Bohem tváří v tvář. Víme, že na některých místech setkání s Bohem měli patriarchové ve zvyku postavit oltář, ale nemůžeme dělat jednoduchý závěr, že se to tak má vždy dělat, protože „je to v Bibli“. Ani starozákonní postavy totiž neměly vždycky správnou teologii – vždyť jejich životy, pokud vůbec byly pozitivním příkladem, jsou pro nás ukázkou postupné proměny modlářů tělem či duší (nebo obojího) ve ctitele živého Boha. Ta místa si připomínali z různých důvodů - někdy jako upomínku na onen vzácný okamžik, jindy z (spíše pověrčivého) přesvědčení, že Bůh v některých místech země přebývá obzvláštním způsobem (zatímco mu patří celá země Ž24,1), a často jednoduše proto, že to bylo jejich vyznání proti božstvům okolních kmenů. Lidé svým modlám vždy stavěli posvátná znamení, zejména na vrcholech hor. "Náš Bůh je tu taky", chtěli tím patriarchové říct – a na rozdíl od těch vašich je opravdu živý.

Abraham se vrátil, a není špatně, když se i my vrátíme k okamžikům, kdy nás Bůh naposled navštívil. Stojí za to zamyslet se, zda to pro nás nakonec mělo ten smysl, který Bůh zamýšlel. Abraham se šel podívat, co se v Sodomě děje, neboť tušil její pád. A skutečně - uviděl v dalekých nížinách její zkázu. Bylo to asi jako dnes vidět dopadat rakety na město, v němž bychom měli příbuzné - jeho srdce se náhle sevřelo při pomyšlení na Lota a jeho rodinu. V tu chvíli nevěděl, zda tam právě neumírá. Hledal na to u Boha odpověď? Dostal ujištění o jeho záchraně? Ač to tam nemáme napsáno, můžeme se po právu domnívat, že ano. Víme přece, že Bůh mu coby svému příteli odhaloval svá smýšlení a řekl mu o záměru zničit Sodomu. Jestli nyní Abraham něco nutně potřeboval vědět, pak právě to, co bude s Lotem. To bylo pro něj tím nejdůležitějším, co se Sodomy týkalo a velmi pravděpodobně se ve svém duchu obracel k Bohu o ujištění.

"Ale Bůh, když vyhlazoval města toho okrsku, pamatoval na Abrahama: poslal Lota pryč…" Tato věta je dokladem toho, že Bůh skutečně vyvedl Lota kvůli Abrahamovi, jak jsem už několikrát zmiňoval. Teprve věčnost ukáže, kolik z těch, kteří by sami nevyšli, bylo spaseno jen díky přímluvě Božích přátel.

Hle, tamto město je blízko, tam bych se mohl utéci, je jen maličké. Smím tam utéci? Což není opravdu maličké? Tak zůstanu naživu.“ I řekl mu: „Vyhovím ti i v této věci; město, o kterém mluvíš, nepodvrátím. Uteč tam rychle, neboť nemohu nic učinit, dokud tam nevejdeš.“ (Gen 19,20-22)

„Nemohu nic učinit..“ Jak to – nemohu? Copak není Bůh, takže může cokoli? Samozřejmě může, ale neudělá to, protože nadřadil princip spasení svých lidí principu soudu světa. Viz 1 Pt 3,20 - dokud Noe nevstoupil na palubu archy, nebyl svět zatopen. Dokud Lot nevyjde ze Sodomy, nebude zničena.

Ale Bůh nemůže i proto, že mu v cestě stojí přítel. Abraham prosil za záchranu Sodomy až do deseti spravedlivých. Ti se nenašli, a Sodoma proto zachráněna nebude, ale Bůh nenechá zahynout jeho synovce, na kterého Abraham bezesporu myslel. Bůh svou vůli omezuje, protože má respekt k vůli svého přítele. Slovo „nemohu“ zde tedy přesněji znamená „nechci“. Boží přátelé ovlivňují dění na této zemi, i když je svět většinou vůbec nezná. Kdo tehdy ostatně věděl o Abrahamově modlitbě, kterou se modlil na výšině nad Sodomou? Nikdo, koho se to bytostně týkalo - nikdo ze sodomských, ale ani sám Lot. A je možné, že se o tom ani nikdy nedověděl.

Určité věci budou na světě jinak, pokud budou Boží přátelé k Bohu volat. Ale to pořadí nelze přeskočit. Nejprve je třeba stát se přítelem; potom prosit. Opačně to nefunguje už proto, že přítel prosí jako nikdo jiný – ze známosti, z blízkosti, kterou cizí nemá.

Lot putoval ze Sodomy na sklonku noci, od „jitřenky po svítání“. Stoupal do města, které bylo dle jeho slov „blízko“. Ten výstup nebyl snadný, ale jemu připadal rozhodně snazší, než jít na horu, kam ho posílal Bůh. Jenže Bůh nás málokdy posílá na cestu, o které zvoláme: jasně, to přece dám, to je brnkačka. Často nás napadne: a proč vlastně ne někam blíž? Nejde to pohodlnější cestou? A proč ne někam, kde to není tak vysoko?

Skupina čtyřech lidí opouštěla město, ale ani jeden z nich s radostí v srdci. Když začala jeho zkáza, Lotova žena, která (jak je charakteristicky popsáno) „šla vzadu“, se za Sodomou ohlédla. To bylo místo, kde srdcem zůstala, její život tam patřil a jiný nechtěla. Solný sloup, v nějž se proměnila, zůstává mementem, že bez toho, aby člověk vědomě vykročil ven, se nevyhne osudu tohoto světa.

"Prokazuješ mi velké milosrdenství, že mě chceš zachovat při životě. Já však nemohu na tu horu utéci, aby mě nepostihlo něco zlého a abych nezemřel. Hle, tamto město je blízko, tam bych se mohl utéci, je jen maličké. Smím tam utéci? Což není opravdu maličké? Tak zůstanu naživu.“ (Gen 19,19-20)

Písmo připisuje Lotovi kredit za jeho spravedlnost (2Pt 2,7). Položme si provokativní otázku: není možné, že z vnějšího pohledu morálně převyšoval i Abrahama? Není to zcela vyloučeno. Proč? Protože u druhých lidí vnímáme především jejich pády - a tak, zatímco o těch Abrahamových víme mnohé, o Lotovi v tomto směru vlastně zhola nic. Nečteme o tom, že by z obavy lhal a raději ponechal svou ženu v cizím harému, nebo zplodil děti se svou služebnou. Ale pozor - i on by k tomu měl důvod, vždyť ani on neměl syna, dědice! Setrval však na svých dvou dcerách, a jejich budoucí ženichové se museli považovat za šťastné při pomyšlení na velikost hospodářství, které jim připadne.

Lot se možná v životě nedopustil tolika kiksů, jenže to je dáno také tím, že tolik věcí nepodniknul, neriskoval, nesnažil se dojít dál. Jako nazdobený kůň, který stále zůstává ve stáji, se zdá hodnověrnější a bezpečnější než ten, který vyhazuje kopyty a pádí, občas však dost divoce. Ten první nedělá chyby, ale nikam se neposune. Skoro nepadá, ale nic se nenaučí. Stagnuje celý život na mrtvém bodě.

Lot byl morální člověk, věřící, který však osobně neznal Boha. Jaký lepší důkaz pro toto tvrzení může být než pozorovat jeho rozhovor s Bohem? Říkali jsme si už, že se záchranářem, který vyvádí z hořícího domu, nediskutujeme, nýbrž posloucháme jeho pokyny. Lot však Bohu odmlouvá jako malé dítě - Bohu, který ho přišel zachránit, a Lot dobře ví, s kým má nyní tu čest. A přece má za to, že ví, jak by věci měly  být. Chce zase do města, a ne na horu. Jeho myšlení se pohybuje po stejných kolejích, v nichž prožil celý život. Nechce změnu, za žádnou cenu. Ačkoli je nadpřirozeně vyveden z města zkázy, nevěří, že by Bůh rozuměl jeho cestě a věděl, co je pro něj nejlepší.

Když je Hospodin vyváděl ven, řekl: „Uteč, jde ti o život. Neohlížej se zpět a v celém tomto okrsku se nezastavuj. Uteč na horu, abys nezahynul.“ Lot jim však odvětil: „Ne tak prosím, Panovníku". (Gen 19,17-18)

"Uteč na horu." Při výkladu konkrétního příběhu v Písmu je dobré být poněkud střízlivý, abychom nevykládali pragmatická místa příliš obrazně, ale v tomto případě se přímo nabízí říct, že když Bůh člověka zachraňuje, vyvádí ze starého bytí, pozvedá ho výš. Jaký kontrast s dávnou Lotovou volbou - pro svůj život si zvolil nížiny Sodomy, ve kterých by ho nakonec čekala zkáza. Bůh ho nyní naléhavě volá, aby vyšel, a má se vydat - na horu. Hory byly vždy místem setkání s Bohem - pro Mojžíše, proroky, Ježíše a apoštoly. Jenom za velmi specifických podmínek poslal Bůh člověka níž, aby se s ním setkal - jako znamení, kdy údolí symbolizuje zkoušku či pokoření ("vstaň, jdi do tohoto údolí, a tam mluviti budu s tebou." Ez 3,12 kral.)

Člověk musí najít své výšiny a naučit se na nich setrvávat, aby byl schopen proti tlaku tohoto světa obstát a vítězit. Bůh nás proto učí chodit po vyšších cestách: "Panovník Hospodin je moje síla. Učinil mé nohy hbité jako nohy laně, po posvátných návrších mi dává šlapat. (Ab 3,19) "...a ještě vyšší cestu vám ukáži." 1K 12,31 kral.)

Lot však není na výšiny zvyklý, ta představa ho děsí. Poslední roky žil v pulzujícím městě, vždy mezi lidmi, on i jeho žena by měli zjevně raději Sodomu a život v ní než nepohodu výšin. To osamocení, to děsivé ticho - Lot nebyl zvyklý hledat Boha a trávit čas v obecenství s ním. Výšiny vůbec nejsou něčím, co ho přitahuje, kde chce být. A opět jako tenkrát před lety se domnívá, že si může svou cestu zvolit sám, a jeho volba bude pro něj lepší než ta Boží. Jak to celé jen asi může skončit?

„Ne tak prosím, Panovníku. Hle, tvůj služebník našel u tebe milost. Prokazuješ mi velké milosrdenství, že mě chceš zachovat při životě. Já však nemohu na tu horu utéci, aby mě nepostihlo něco zlého a abych nezemřel." (Gen 19,18-19)

Zdá se to až neuvěřitelné, ale Lot to skutečně myslí vážně, opravdu smlouvá s Bohem! Připoměňme si znovu, že Lot vůbec netušil, v jaké situaci se nachází, nerozuměl ničemu, ani sám sobě, a nedokázal by proto zachránit jediného člena své rodiny. A teď, když k němu Bůh pošle své posly s úmyslem zachránit ho, a ti mu řeknou, co pro to má udělat a kam jít - Lot s ním polemizuje, že je to špatně, a lepší bude jít jinam. Jako by nebylo zjevné, že s ním Bůh má dobré úmysly - jenže ty se Lotovi moc nelíbí, jeho názor se mu zdá lepší. Jak často jsme v životě svědky toho, že ten, který nevidí, má za to, že vidí mnohem dál, než ostatní...

U Lota se přitom nejedná o výsledek rozrušení či únavy. V extremních situacích, kdy jde o život, se naopak mnohý člověk probere z letargie a začne jednat velmi rázně. Ale Lot jako by stále v jakési letargii setrvával. Jak je to možné?

Je třeba uvědomit si, že to čím jsme dnes, není dáno současným okamžikem, ale je to výsledek dlouhého procesu minulosti. Tehdy, často v obtížných situacích, se utvářel náš charakter tím, že jsme se museli určitým způsobem rozhodnout, překonat nepohodlí, vyrůst. Dva lidé mohou být ve stejných situacích - a přece, jeden roste, protože se s nimi utkává, druhý nikoli, protože z nich utíká, každému nepohodlí se vyhýbá. První se v nich vnitřně zocelil, druhý zůstal beze změny.

Lot byl dlouhý čas s Abramem. Nicméně nezvolil jeho cestu, cestu výš, a tak zůstal bez vnitřní proměny. Protože se mu v jeho podnikání dařilo a v podstatě vše, oč v životě stál, mu vycházelo, nemusel na sobě pracovat. Nyní nastal čas krize, a pravda o něm se odhalila. Lot nyní sklízí ovoce své minulosti, a ukazuje se, že ho mnoho nemá.